Když se můj syn oženil, slíbila jsem si, že se nebudu vměšovat do jeho záležitostí. Nechtěla jsem být tou stereotypní vlezlou tchyní. Ale teď musím změnit přístup. Nemohu dovolit, aby snacha dál ubližovala mému vnukovi!
Snacha je křehká jako porcelánová panenka
Moje snacha je křehká a jemná. Mluví tiše, pohybuje se velmi opatrně, jako by všude číhalo nějaké velké nebezpečí. Nemá žádné koníčky, nesportuje, ani na kole neumí jezdit. Můj syn ji šíleně miluje, přestože dodnes nechápu, jak se mohl zamilovat do takové křehké květinky.
V naší rodině jsme vždy trávili čas aktivně, chodili jsme do hor, na lyže a v létě k jezeru. A ona? Kdyby mohla, pravděpodobně by vůbec nevycházela z domu. Jen o prázdninách jezdí k moři. Leží pak na pláži pod slunečníkem, natřená krémem s nejvyšším faktorem, a ani si nenamočí nohy do vody.
Upřímně, ani by mi nevadilo, že žije takhle. Obzvlášť když má dobré srdce, skvěle vaří a dbá na pořádek.
Ale už se nemohu nečinně dívat, jak vychovává mého vnuka Honzíka (7). Dělá z něj měkotu! Pořád na něj volá: „Honzíku, neběhej, zpotíš se. Honzíku, nehraj fotbal, vymkneš si kotník. Nekoupej se, voda je studená, budeš mít rýmu. Neskákej…“
A tak dále… Neustále ho kárá, před něčím varuje, něco zakazuje, protože to považuje za škodlivé nebo nebezpečné…
Jsem zoufalá
Chudák Honzík. Je mu sedm a nemá ani skutečné kamarády, protože ho snacha po škole okamžitě bere domů. Všechen volný čas tráví uvnitř, kouká na pohádky pro malé děti.
Navíc jsem si všimla, že je bojácný. Bojí se tmy, bouřky… všeho! Jednoho dne jsem ho vzala na zahrádku k mým přátelům. Utíkal s křikem při pohledu na malého pavouka. Kdyby mu byly tři roky, možná bych to chápala. Ale tak velký kluk?
Můj syn v jeho věku chytal pavouky a díval se na ně přes lupu. Byl tak zvědavý… Ale Honzíka jsem musela půl hodiny držet v náručí a uklidňovat, než přestal plakat. Když k nám přiběhl sousedův pes, Honzík se schoval v domku, i když jsem mu vysvětlovala, že miluje děti.
Jsem z toho zoufalá. Jaký z něj vyroste muž? Bojácný? Zženštilý?
Mluvila jsem o tom se synem
Chtěla jsem syna přesvědčit, aby trávil s Honzíkem víc času, ukázal mu, jak by se měl chovat chlap. Aby s ním hrál fotbal, vzal ho na plovárnu, ať kluk nabere sílu a sebevědomí. Bohužel nemá čas. Momentálně pracuje jen on a musí brát všechny zakázky, aby uživil rodinu. Domů chodí vlastně jen spát a převléknout se.
Ani o víkendech často není doma. Požádala jsem ho, aby se alespoň pokusil nějak ovlivnit svou ženu, a vysvětlil jí, že nemůže držet dítě pod skleněným poklopem. Kvůli přehnané péči Honzík nebude v dospělosti schopen zvládnout ani ten nejmenší problém a uteče k mámě…
Zkoušel to, ale nic z toho nebylo. Nedala přesvědčit. Prý řekla, že nemám pravdu. Považuje se za dobrou, starostlivou matkou, která dbá na bezpečnost svého dítěte. Dokonce mi tím svým tichým, ale pevným hlasem řekla, abych se nepletla do jejích výchovných metod. Protože doba je jiná než dřív a ona nejlépe ví, co je pro Honzíka dobré a bezpečné.
Nemám v úmyslu ji poslouchat. Nemůžu. Nechci, aby z mého vnuka vyrostl mamánek.
Právě proto, že doba je jiná a v dnešním světě není místo pro slabochy. Takže i když bude snacha protestovat, mám v úmyslu přihlásit vnuka na sportovní kroužek. V zimě ho vezmu na hory a naučím ho lyžovat. Už jsem nám rezervovala pokoj v jednom hezkém penzionu kousek od svahu. Ať se unaví a zpotí… Udělám z něj chlapa!
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
