To ráno nezačalo
dobře – Jana zaspala, nestíhala, nesnídala. V autobuse pak navíc zjistila,
že se změnil čas a vyrazila o hodinu dřív. A nebyla v tom sama, zjistil to i
muž, co si sedl vedle ní.
Ten den začal
neslavně. Zaspala jsem a vstávala o půl hodiny později, než jsem chtěla, a tak
jsem přirozeně spěchala. Měla jsem na nádraží sraz s kamarádkou, vyrážely
jsme na výlet. V tom spěchu mi tedy snadno uniklo, že se změnil čas. Večer
jsem si bohužel ani nepřeřídila hodiny v ložnici a v noci se mi vybil
mobil, který ráno nešel nastartovat, byl už to prostě „mobil senior“. Z domova
jsem tedy vyrazila o hodinu dřív.
Nesnáším změny času
Do autobusu jsem
nasedala vyčerpaná, naštvaná, hladová, bez svačiny a nezbytného kafe
v termosce – nic jsem ráno nestihla. Na další zastávce si ke mně přisedl vysoký
muž s rozcuchanými vlasy. Vlítnul do autobusu jako blesk, v ruce držel
otevřený batoh, do něhož v běhu cosi soukal. Vypadal, že má za sebou
podobně chaotické ráno jako já.
Když jsme vyjeli, konečně
jsem nastartovala mobil a pochopila, že jsem si v klidu a v pohodě
mohla přispat, udělat si oblíbenou ovesnou kaši a přečíst ranní zprávy. „Do háje zelenýho, nesnáším změny času!“ zašeptala jsem si pro sebe. Muž vedle
mě se rozesmál. Zřejmě jsme oba ve stejnou chvíli zjistili, že jsme teprve
mohli vstávat. „Taky jste zapomněla na změnu času?“ zeptal se mě s
úsměvem.
Ranní káva se
nakonec konala
Začali jsme si
povídat a najednou mě ten předčasný odjezd přestal trápit. Povídali jsme si o tom,
kam se chystáme, i on vyrážel do přírody, a dávali si tipy na další výlety. „Je to sice k vzteku, ale aspoň jsme měli čas si pokecat, ne?“ zasmál se. I já
se usmála, ten muž se mi líbil.
„Víte co, zvu vás na ranní kávu. Přijímáte?“ zeptal se pak. Neodmítla jsem, na nádraží byla
příjemná kavárna a já měla čas. Asi po půl hodině jsme si i potykali. Upřímně
přiznávám, že mě v tu chvíli napadlo, že by mi vůbec nevadilo se
s Davidem poznat více.
Nenapadlo mě, že by to mohlo tak skvěle dopadnout
Při loučení jsme
si vyměnili telefonní čísla. Ale i tak jsem si nebyla jistá, zda se uvidíme. „Pokud nezavolá on, já odvahu neseberu,“ pomyslela jsem si. Ale osud měl jiné
plány. Už z výletu mi poslal fotku s kamarádem, oba mi mávali z Milešovky,
o níž jsme si mimo jiné povídali. I já se tedy osmělila poslat mu fotku
s kamarádkou. Dneska, když si na ten den vzpomínám, musím se smát.
Díky nenáviděné
změně času jsem totiž potkala muže, který je nyní mým manželem. S Davidem
nám to skvěle klape, sice se ukázalo, že je na rozdíl ode mě skutečný chaotik, ale
to považuji za prkotinu! Kdyby nebyl chaotik, těžko bychom se potkali! A
mimochodem jeho kamarád z Milešovky a má „výletová“ kamarádka Iveta nám
šli za svědky – kdo jiný, že?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
