V práci trávíme třetinu života, a tak chceme, aby nás bavila. Ivoš našel svou vysněnou práci a ponořil se do ní. Jeho rodina mu ale brzy začala dávat najevo, že svoje priority musí přehodnotit.
Když jsem konečně našel tu práci, o které jsem vždycky snil, měl jsem pocit, že se mi otevírá úplně nový svět. Volná pracovní doba, flexibilita, atraktivní plat. Všechny ty roky dřiny, sebepřesvědčování a budování jména na volné noze se najednou vyplatily. Byla to zakázka, na kterou se čeká celý život. Mohl jsem pracovat z domova, být pánem svého času a zároveň si vydělat víc, než kdybych pracoval pro nějakého despotického šéfa. Byl jsem nadšený, ale to jsem ještě netušil, že tenhle sen se brzy změní v noční můru.
Zpočátku bylo všechno perfektní. Stanovil jsem si vlastní režim, mohl jsem si dopřát klidné ráno a večery strávené s rodinou. To však bylo krátkodobé. Moje rodina – ti, co mě měli podporovat a těšit se z mého úspěchu – začali cítit, že jim dlužím něco víc. Víc času, víc pozornosti, víc účasti na všem, co se dělo v jejich životech. Začalo to nenápadně. Občasné výčitky, že bych měl být víc doma, že bych měl pomáhat s tím či oním. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Myslel jsem, že to jsou běžné drobné problémy, které se vyřeší samy.
Jenže situace se zhoršovala. Úkoly se mi hromadily, měl jsem stále víc práce, což znamenalo, že jsem trávil víc času za počítačem a méně s rodinou. Byl jsem však odhodlaný využít této šance, která mi mohla zajistit budoucnost, jakou jsem si přál. A to se se mojí ženě a dvěma dcerám nelíbilo. Začaly zasahovat do mého pracovního prostoru. Náhlé návštěvy v kanceláři. Hovory od manželky s nenadálými rodinnými „krizemi“, které jsem mohl vyřešit jen já. Nejdřív jsem si myslel, že je to náhoda. Pak mi to začalo docházet.
Záměrně mi narušovaly práci, aby mě dostaly zpátky k rodinným povinnostem. Bylo to z jejich strany jakési tiché ultimátum: buď se přizpůsobíš rodině, nebo ti to zkomplikujeme natolik, že nebudeš mít na práci ani pomyšlení. A já, jako naivní blázen, jsem se jim snažil vyhovět. Říkal jsem si, že je to přechodné, že se to uklidní. Jenže neuklidnilo. Naopak.
Jakmile jsem jednou začal ustupovat, přestávaly se skrývat. Neustálé požadavky, otázky typu: „Proč to děláš, když přece můžeš být s námi?“ nebo naopak ticho při večeřích, kdy mi bylo jasné, že manželka dcery naočkovala, aby se mnou nemluvily, protože jsem přišel zase z práce pozdě. A já začal ztrácet půdu pod nohama.
Práce se mi začala hromadit, zakázky jsem dodával pozdě, klient začal být nespokojený. To, co jsem si roky budoval, se najednou hroutilo, protože jsem nebyl schopný říct dost. Nešlo jen o to, že jsem přišel o ten skvělý projekt. Šlo o to, že jsem si uvědomil, že jsem přišel o něco mnohem cennějšího. O svou osobní svobodu.
Rodina mě dusila svojí snahou udržet si mě, ačkoli jsem nikam neodcházel a já se cítil, jako bych byl jejich vězeň. Nikdy jsem nevěřil, že něco takového zažiju. Že mě vlastní rodina, ti, co mě měli milovat a podporovat, nakonec zničí. A já si najednou musím vybrat – být s nimi a přizpůsobit se, nebo se od nich distancovat a znovu se postavit na nohy. A vím, že ani jedna volba nebude bez bolesti, ale manželka mi nejednou dala najevo, že kompromis není možnost.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
