Ivona bojovala s osamělostí stejně jako spousta dalších lidí v jejím věku. Na rozdíl od většiny se ale rozhodla jednat a nezůstat v tom sama. Nakonec přišla na skvělý nápad, který změnil život nejen jí, ale i mnoha dalším.
Po smrti manžela jsem se ocitla sama v prázdném domě, kde každý kout připomínal náš společný život. Každé ráno bylo těžší vstát z postele. Nechtělo se mi ani vařit, protože pro jednoho člověka to přece nemá cenu. A já vaření celý život milovala. V 63 letech jsem se najednou cítila ztracená, jako by ze mě někdo vyrval kus mého já.
Jednoho večera jsem seděla u stolu, koukala na prázdný talíř a přemýšlela, jak je zvláštní, že jsme jako starší lidé často osamělí právě v době, kdy bychom měli být obklopeni láskou a rodinou. Najednou mi blesklo hlavou, že nejspíš nejsem sama, že je nás takových dost možná hodně a všichni sedíme sami u prázdného stolu s tou samou myšlenkou.
Vždycky jsem byla akční osoba a toto vnuknutí mi vlilo novou krev do žil. Nemusím čekat, až někdo přijde – mohu otevřít dveře cizím lidem, kteří se možná cítí stejně jako já. Bez přemýšlení jsem napsala jednoduchý inzerát a vyvěsila ho na nástěnku v místním obchodě: „Osamělý/á? Přidejte se na večeři. Sdílejme příběhy, ne ticho. Zavolejte na …“
První večeři jsme vařila jen pro tři lidi, ale i tak jsem byla ráda, že nemusím jíst sama. Přišla paní Jana, čerstvá vdova, a pan František, rozvedený už roky a bezdětný. Nikdo z nás nevěděl, co čekat, ale jakmile jsme si začali povídat, bylo to, jako bychom se znali roky. Začali jsme se scházet pravidelně a přibývali nám další hosté.
Postupně se naše večeře se proměnily ve večery plné smíchu, slz a příběhů, které nás všechny spojovaly. To, co začalo jako pokus bojovat s vlastní osamělostí, se rozrostlo do něčeho mnohem většího. Začala jsem těmto večerům říkat „večeře pro duši“. Staly se mým způsobem, jak vrátit do života barvy.
Během pár týdnů se náš kruh osamělých známých rozšířil asi na dvacet lidí, kteří před nedávnem ještě seděli skleslí sami doma u prázdných stolů. A přemýšleli, co si mají uvařit, jestli to vůbec dává smysl. Najednou jsme zaplnili celý byt a často se stávalo, že jsme se k dalšímu člověku, který měl hostit, ani nemohli vejít.
Netrvalo dlouho a někdo přišel s oním osudovým nápadem. „Když se nevejdeme do našich bytů, měli bychom si pronajmout rovnou hotel, ne? Pojedeme spolu na dovolenou.“ Všichni jsme se tomu nápadu smáli, ale další blázen se toho chytl a najednou jsme se v červenci sešli na letišti a letěli jsme jako velká banda do Řecka.
Dodnes si říkám, že je škoda, že se toho můj manžel nedožil. Nevím, jestli by se mu to líbilo, asi spíš ne, ale na dovolené on jezdil rád. Ale je pravda, že kdybych nepřišla o něj, nikdy by mě nenapadlo pověsit do místního obchodu takový inzerát, z kterého do mého života vešlo tolik skvělých lidí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
