Irena se těšila na vysněný pobyt v Anglii u své švagrové. Jenže její nadšení rychle opadlo. Na to, co je čekalo v jejím domě, dlouho nezapomene. A se svou příbuznou nejspíš nadobro skončila.
Když nás švagrová Jana pozvala na dovolenou do Anglie, byla jsem nadšená. Chtěli jsme s manželem už dlouho někam vyrazit jen ve dvou. V Londýně jsem byla naposledy před mnoha lety a tohle krásné město mě už tehdy učarovalo. Nemohla jsem se dočkat, až ho znova prozkoumám.
„Aspoň dost ušetříme za ubytování,“ říkala jsem si spokojeně, když nám švagrová nabídla, že u ní můžeme bydlet. Jana byla v Anglii už několik let a žila tam v domě, který měla po rozvodu celý pro sebe. Proč tedy nevyužít tu možnost a strávit u ní příjemný týden. Tak dlouho bychom v hotelu určitě zůstat nemohli. Nadšení mi ale dlouho nevydrželo.
Hned jak jsme dorazili k typickému cihlovému domku, uvítal nás na zahradě pořádný chaos. Vypadalo to tam, jak na sběrném dvoře. Snažila jsem skrývat své rozpaky. Bohužel i vnitřek domu byl neuvěřitelně zanedbaný. „Co to tady máš?“ zeptala jsem se opatrně, když jsem viděla, že se všude válí odpadky a věci byly rozházené po celém domě. Jana jen pokrčila rameny. „To nic, tady to tak prostě chodí. Neřeš to, jsi na dovolené,“ odpověděla ledabyle. A dodala, že po celém domě se chodí v botách. Kroutila jsem jen nevěřícně hlavou a nechápala jsem, proč se nesnažila aspoň trochu poklidit, když věděla, že přijede návštěva.
První den jsem se snažila všechno přehlížet. Těšila jsme se na památky, dobré jídlo a krásné zážitky. Říkala jsem si, že si nenechám zkazit náladu kvůli nějakému nepořádku. Jenže nebyl to jen nechutný chaos. Jana se k nám chovala jako k obtížnému hmyzu. Když jsem se jí na něco zeptala nebo se snažila o nějakou konverzaci, odpovídala odměřeně a často sarkasticky. „Myslela jsem, že budeš trochu uvolněnější, Ireno,“ řekla mi jednou, když jsem se jí snažila pomoct s vařením.
„Jsem tu host, snažím se ti pomoct,“ odpověděla jsem jí. Ale ona jen mávla rukou. „Nemusíš si tady hrát na hospodyni,“ dodala jedovatě. Mělo to vyznít vtipně, ale já jsem se cítila trapně a uraženě. Cítila jsem, jak atmosféra houstne a že tahle dovolená nebude taková, jakou jsem si představovala.
Seděli jsme u večeře, když se Jana znovu nevybíravě pustila do nějaké mé poznámky o plánech na další den. „Já nevím, proč si pořád myslíš, že to tady musí být podle tebe, Ireno. Možná by sis měla uvědomit, že nejsi doma,“ rýpla si. To už jsem nevydržela. „Jano, jsme tady na dovolené, ale tohle je neúnosné. Podívej se kolem sebe, v čem žiješ. Myslela jsem, že to bude příjemná dovolená, ale jen mě pořád urážíš,“ vybuchla jsem. To, že od prvního okamžiku lituju, že jsme raději nešli do hotelu. A že i ve dvouhvězdičkovém by byl větší luxus, než je u ní, jsem si už raději nechala pro sebe. Nejspíš by mě rovnou vyhodila na ulici.
Když se do toho vložil manžel, doufala jsem, že se mě zastane. „Jano, ona to tak nemyslí. Samozřejmě jsme ti moc vděční, že tu můžeme být,“ řekl smířlivě, ale bylo jasné, že nestojí na mé straně. To mě zabolelo nejvíc. Čekala jsem od něj podporu, ale místo toho jsem se cítila sama proti všem. Tahle dovolená se stala noční můrou a já se nemohla dočkat, až se vrátíme domů. S Janou po tom všem, co předvedla už se vídat nechci. Naštěstí nemusím, je dostatečně daleko.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
