Irena cestování po světě zavrhovala a považovala ho za zbytečné a povrchní. Trvala na tom, že krásy naší země úplně stačí a dají se objevovat celý život. Pak ji osud během krátké doby zavál hned na dvě nečekaná místa daleko od domova.
Nechápala jsem, proč lidi
musí pořád někde cestovat. Utrácet peníze, aby se prošli po
cizích ulicích anebo za každou cenu viděli moře. Copak to u
nás není překrásné? Pak jsem se ocitla v Norsku a hned na to ve
Spojených státech a pěkně to mou teorií otřáslo.
Nechápala jsem, co lidé na tom cestování mají
Skoro s opovržením jsem
sledovala kolegyně v práci, které plánovaly na léto dovolenou u
moře, jako by se jednalo o nějaký svátek. „No bóže, všichni na hromadě na nějaké pláži. Vedro k zalknutí, peníze vyletí komínem a stejně je brzy po všem,“ hlásila jsem. Chlubila jsem
se tím, že opět vyrážím na Šumavu nebo na vodu. Batůžek a
cesta vlakem mi přinášely maximální potěšení a ještě to
bylo dostupné. Cestu k moři jsem si pamatovala z dětství jako ohromně nepříjemnou a můj muž naštěstí neměl rád horko ani
pláže.
Později začali známí létat
jako fanatici po celé Evropě „za hubičku“. Poznávali velká
města anebo odlehlá zákoutí přírody. Já zpívala pořád touž písničku: „Na přírodu se kouknu v dokumentech. Umím si vážit místa, kde jsem se narodila. Máme velké štěstí na překrásnou architekturu i divokou přírodu, když je chuť zapátrat a nebojíte se turistiky.“ Mnohem víc mě zkrátka bavilo
poznávat naše městečka a jejich zajímavou historii než se
honit po památkách někde v Paříži, kde je to navíc nebezpečné
a plné zloduchů.
Moje sestra navštívila
vysněná místa, jako Kubu, Bali nebo Japonsko, a já jen ukládala do
šuplete pohledy a kroutila hlavou. „Tak si každý odškrtne, že má splněno. Nebo se vyfotí a fotku honem hodí na internet, aby se ostatní pominuli,“ zesměšňovala jsem celé to pachtění po
naší planetě. Moje dcera zatím dospěla a nenáviděla takové
názory. Nemohla se dočkat, až jí bude osmnáct, vezme batoh a
vyrazí na „zkušenou“.
V jednom roce jsem musela podniknout hned dvě cesty
Pak
se staly dvě nečekané události. V práci mě vyslali na
služební cestu do Norska. Ještě než jsem odletěla, dozvěděla
jsem se, že musím do Bostonu. Žila tam moje stará tetička,
kterou jsem v životě neviděla. Bylo potřeba po ní vyřešit
pozůstalost a nikdo jiný v naší malé rodině se k tomu neměl.
Cestu
do Osla jsem absolvovala se šéfovou, která byla na letišti jako
doma. Jen díky ní jsem nepanikařila, a
dokonce si to s kalíškem „bublinek“ užila. Ve městě jsem
byla jako Alenka v říši divů. Nemohla jsem přestat sledovat, jak
je tam všechno odlišné. Pozorovala jsem místní, jak posedávají v restauraci, co mají na sobě, jak spěchají domů s
nákupní taškou.
Veletrh
mě moc nezajímal, ale jednodenní výlet do přírody byl úchvatný.
Dostala mě celá atmosféra, slovy jsem to neuměla popsat. Můj
domov mi přišel najednou tak daleko a většina problémů se mi
zdála snadno řešitelná. Jako bych do sebe nasávala nové
perspektivy. Po návratu domů jsem se nacházela ve zvláštně
opojném stavu. Plná inspirace. Na cestu do Spojených států jsem
se skoro těšila, i když jsem měla letět poprvé sama.
Zvládla jsem to na
výbornou a začalo mě to bavit
Nějak
se stalo, že jsem na letišti získala sebedůvěru, kterou
jsem odkoukala od žen v Norsku. Připadala jsem si jako ve filmu. Na
letišti mě pak vyzvedl taxík a já následující den řešila
papírování ohledně zanedbatelného majetku svojí tety z osmého
kolene. Všechny tyhle věci šly ale mimo mě. Fascinovalo mě další
nové prostředí, které mi připomínalo americké filmy. Cítila
jsem se tak svobodně! Zvědavě jsem sledovala dění na ulici a
srovnávala všechno s tím, co tak dobře znám.
Vyskočila
jsem ze stereotypu, sice jen na pár dní, ale udělalo to mnoho.
Ještě nikdy jsem neviděla svůj život s takovým nadhledem jako
na cestách, a hlavně v letadle nad oblaky. Nevím, jestli je to právě ten důvod, proč lidé
rádi cestují, ale já tomu propadla a rozhodně se chci ještě
někam podívat. Manžel je mým obratem šokovaný.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
