Některé nemoci se v populaci neobjevují tak často jako dříve. To ale neznamená, že už neexistují. Helena se o tom sama přesvědčila, když její neočkovaný syn chytil záškrt.
Nikdy jsem nebyla příznivcem očkování. Vždycky jsem měla pocit, že si do našich těl dáváme něco, co tam nepatří. Už jako dítě jsem slyšela příběhy o vedlejších účincích, o dětech, které po očkování onemocněly ještě vážněji, než kdyby se vůbec neočkovaly. Když jsem čekala syna, byla jsem pevně rozhodnutá, že ho nevystavím takovému riziku. Můj muž to viděl stejně.
Chtěli jsme pro naše dítě to nejlepší, a to znamenalo minimalizovat zásahy do jeho přirozeného vývoje. Lékaři nám sice říkali o výhodách očkování, ale my jsme zůstali neoblomní. Věřili jsme, že děláme správně. První rok jeho života probíhal hladce. Byl zdravý, veselý, plný energie. Každý si ho chválil, že je silný a odolný, a já si v duchu gratulovala, že jsme s manželem odolali tlaku společnosti. S každou další kontrolou u pediatra jsem byla pevnější ve svém přesvědčení. Neočkovaný, a přesto zdravý. Co víc si přát?
Jenže všechno se změnilo během druhé zimy. Jednou ráno prostě začal být neklidný. Myslela jsem si, že je to jen únava nebo běžné nachlazení. Další den se ale situace zhoršila. Teplota stoupala, až dosáhla hodnot, které mě začaly znepokojovat. Navíc začal kašlat, takovým drásavým, suchým způsobem, který jsem nikdy předtím neslyšela.
V noci se už skoro nedalo spát. Nepřestával plakat, byl celý rozpařený, neschopný najít klid. Začal jsem mít strach. Zavolala jsem lékaři, který nás okamžitě poslal do nemocnice. Když jsem s ním seděla v čekárně na pohotovosti, cítila jsem, jak se ve mně hromadí úzkost. V hlavě mi vířily otázky. Co jsme přehlédli? Jak je možné, že tak rychle ztratil energii?
Absolvovali jsme několik různých vyšetření, poslouchali ho, odebírali mu krev, byla jsem paralyzovaná strachem. Hodiny ubíhaly, a když se konečně vrátili, vypadali vážně. Zmocnil se mě děs, a hned v další vteřině na mě lékaři hodili bombu. „Váš syn má záškrt. Poslední dobou se nám tady množí, protože rodiče odmítají očkování.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak mohl dostat nemoc, která je dnes skoro zapomenutá? Lékař nám s neúprosným klidem vysvětlil, že momentálně neví, jak se synův stav bude vyvíjet, ale musí zůstat v nemocnici a my bychom se měli modlit. V tu chvíli se mi podlomila kolena. Neochránili jsme ho, naopak jsme ho vystavili nebezpečí. Všechno, co jsem si myslela, že děláme správně, se obrátilo proti nám.
Syn zůstal v nemocnici několik dní. Ty chvíle, kdy jsem seděla u jeho postýlky, byly nekonečné. Když se jeho stav začal zlepšovat, přišla vlna viny. Pochopila jsem, že naše rozhodnutí nechat ho neočkovaného nebylo založené na vědě, ale na strachu, který jsme si sami vytvořili.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
