Já a Marta jsme byly nejlepší kamarádky už od dětství. Prošly jsme spolu vším: prvními láskami, zkouškami, vysokou školou a pak i prací ve stejné firmě. Když jsme nastoupily do zaměstnání, začaly jsme na stejné úrovni. Měly jsme dva stejné stoly ve velké kanceláři, prostě šedá korporátní rutina. Všechno se začalo měnit, když Martu povýšili. Přesněji řečeno, když dostala svou vlastní kancelář.
Povýšení ji změnilo
Nejdřív jsem z jejího úspěchu měla radost. „Zasloužila sis to, Marto!“ pronesla jsem, když jsme slavily její úspěch v malé kavárně. Připily jsme si a obě jsme byly přesvědčené, že naše přátelství se nikdy nezmění, bez ohledu na kariéru nebo peníze.
První změny přišly nenápadně. Marta přestala chodit s ostatními z týmu na kávu. Už mi během pracovní doby neposílala vtipné zprávy. Byla zaneprázdněná, to jsem chápala. Ale stále to byl jen začátek. Když jsme si konečně našly čas sednout si a popovídat, už to nebyla ta Marta, kterou jsem znala.
„Je to všechno tak náročné, Helčo. Ty to nepochopíš,“ řekla s těžkým povzdechem, zatímco si upravovala dokonalý účes, který teď začala nosit. „Přece jen jsi pouze asistentka.“
Slova „pouze asistentka“ mě bolela víc, než jsem čekala. Ne proto, že by neměla pravdu, moje práce se za celé ty roky nezměnila, ale proto, že to říkala Marta. Moje nejlepší kamarádka, která ještě nedávno stála na stejné straně jako já.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se zaskočeně.
„Jde o to, že jsou věci, které nepochopíš, dokud nebudeš na mém místě. Je to jiná úroveň odpovědnosti, jiné priority. Já musím myslet na strategie, plány do budoucna, ne jen na to, abych někomu donesla kávu.“
„Takže teď jsem to já, kdo nosí kávu, že?“ zeptala jsem se, i když jsem už tušila, kam to směřuje.
Chová se ke mně hrozně
Marta si povzdechla, jako by mluvila s dítětem, které nic nechápe.
„Neber si to tak osobně. Každý má své místo. Ty máš své, já to své. To je celé...“ pronesla povýšeně.
Pamatuji si, jak jsem seděla naproti ní a snažila se pochopit, co se vlastně děje. Byla to ta samá Marta, která se ještě před několika měsíci smála všem těm „důležitým lidem“ ve firmě, pro které byla pozice vším? Kam se poděl náš společný smysl pro ironii, vědomí, že práce je jen práce a přátelství je něco víc?
„Už to není stejné, co?“ řekla jsem tiše a dívala se jí přímo do očí.
Marta jen pokrčila rameny. „Život se mění. Lidé se mění…“ dodala.
Nechala jsem to být, ale celý den jsem na to nemohla přestat myslet. Lidé se mění… Ano, to je pravda, ale proč se musela Marta změnit právě takhle? Kamkoli jsem se pohnula, cítila jsem její pohled a měla jsem dojem, že mě posuzuje. Pracuji dost rychle, dost dobře? A pak začaly ty narážky.
„Helenko, mohla bys zrychlit? Čekám na ty dokumenty už hodinu!“ říkala a její tón byl chladný. V očích se jí zračila nespokojenost.
„Pracuji na tom,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se zůstat klidná, ale uvnitř jsem zuřila.
„Tohle není dost dobré,“ hodila pak na můj stůl papíry takovou silou, že několik stránek spadlo na zem. „Předělej to a dones mi to zpátky. A udělej to pořádně!“
Kdyby se ke mně někdo takhle choval ještě před pár mésíci, Marta by se mě zastala. Ale teď stála na druhé straně stolu, dívala se na mě svrchu, jako bych byla jen další malé kolečko v obřím soukolí. Moje pocity, můj čas, moje loajalita, nic z toho už nemělo význam.
Už jsme si nerozuměly
Pořád jsem doufala, že je to jen přechodné. Snažila jsem se s ní promluvit, tentokrát mimo práci. Sešly jsme se večer, jako za starých dobrých časů. Doufala jsem, že možná v uvolněnějším prostředí bude snazší si porozumět. Ale náš rozhovor probíhal úplně stejně.
„Ty nevíš, jaké to je být teď na mém místě. Musím být víc rozhodná, mám na starosti víc věcí. Nemůžu už být tou samou Martou, co dřív. Ostatní to musí pochopit, a ty obzvlášť…“ pronesla odměřeně.
„Já obzvlášť?“ zopakovala jsem zamyšleně. „Opravdu mě teď vidíš jako ostatní?“
„O to nejde. Ale…“ váhala, jako by hledala správná slova. „Víš, teď mám povinnosti, které… no, jsou důležitější… než naše… rozhovory.“
„Důležitější než naše přátelství?“ zeptala jsem se přímo.
„Nedělej z toho drama,“ řekla a mávla rukou tím samým způsobem, který mě už celé týdny rozčiloval.
Nemohla jsem to dál snášet. Vstala jsem od stolu a dívala se na ni, jako by to byl úplně cizí člověk. Možná jím opravdu byla. Možná Marta, kterou jsem znala, už dávno přestala existovat a nahradil ji někdo, kdo věřil, že si zaslouží víc než ostatní. Někdo, kdo si myslel, že vlastní kancelář a nové povinnosti z něj automaticky dělají lepšího člověka.
„Nedělám z toho drama. Jen jsem přestala předstírat, že ti ještě rozumím,“ řekla jsem a podívala se jí do očí.
Otočila jsem se a odešla. Nechala jsem ji sedět samotnou v té samé kavárně, kde jsme kdysi slavily její povýšení. Teď tam ale místo radosti zbyla jen prázdnota. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemá smysl bojovat…
Přišla jsem o kamarádku
Dnes sedím u svého stolu a dívám se na zavřené dveře její kanceláře. Kdysi jsem si myslela, že za těmi dveřmi sedí moje kamarádka. Teď už vím, že tam není nikdo, koho bych znala.
„Helenko, přines mi ty dokumenty, o které jsem tě žádala. A taky kávu, prosím,“ ozval se její chladný hlas.
„Hned to bude, šéfová,“ odpovím s předstíranou zdvořilostí a vezmu stoh papírů z mého stolu.
Ale hlavou se mi honí něco jiného. Začínám plánovat, jak si najít nové místo, daleko od Marty a jejího povýšeného chování. Možná se nezměnila jen ona. Možná i já jsem připravená na něco víc.
Ještě před pár měsíci jsem byla hrdá na kamarádku, která toho tolik dosáhla. Teď cítím jen rostoucí vzdálenost mezi námi. Jako by každé slovo, které Marta řekne, stavělo mezi námi zeď složenou z jejích ambic, nového postavení a toho zvláštního pocitu nadřazenosti.
Opravdu chci tohle? Chci den co den snášet ta malá ponížení? Možná Marta zapomněla, kým jsme, ale já si to stále pamatuji. Pamatuji si, kým byla, a nechci zapomenout, kým jsem já…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
