Hedvika vzpomíná na těžké časy, které jí přivodila velmi přísná tchyně. Teď je sama ve stejné roli a zjišťuje, že se její chování moc neliší. Jako by šlo o nějaké pravidlo, jak se chovat ke snachám.
Moje snacha je nemožná a já
jí přeci nebudu chválit bordel v domácnosti, špinavé děti a
nedobré jídlo. A to jsem chtěla být jiná tchyně než ta moje.
Ta vnoučata peskovala, kontrolovala mi prach na skříních a moje
jídlo jedla s kamennou tváří.
Moje tchyně byla věčně jedovatá
Tehdy bylo běžné tchyni
vykat, a tak jsem to také dělala. Pamatuji si, jak chodívala v neděli na oběd a já jí otvírala dveře málem v předklonu. To
jsem měla dvě malé děti, plné ruce práce s domácností a
stresu až nad hlavu. V té době to byla samozřejmost a nikdo se
nad tím nepozastavoval. Ženské sotva stály na nohou, s miminem
jim nikdo nepomohl a ráno už zadělávaly na knedle. Poté, co do
noci štupovaly fusekle a podobně.
Manžel měl dobrou práci a
doma nehnul prstem. Domov byl pro něj místo odpočinku na kavalci,
kde si četl noviny nebo kouřil, případně oboje. Občas se
zavřel, když ho dětský hluk zvlášť vyrušoval. Tchyně pokaždé
přišla s pozdravem na půl pusy a přejela rukou vrch skříňky.
To aby zkontrolovala prach. Nakoukla pod pokličku a zavrtěla
hlavou.
U jídla zásadně nikdy nic nepochválila. Dala mi tak jasně najevo, že je
moje umění v kuchyni nedostačující. Co se týče dětí, jen
podotýkala, co je špatně. „Sedni si rovně. Máš umyté ruce? Kde máš přezuvky?“ chrlila celý život, i když byly děti
velké a já už měla víc zkušeností. Co se tchyně týče,
neodvážila jsem se ani ceknout. Jen už jsem si to pak nebrala tak
k srdci. Po její smrti jsem si dala tajně na oslavu „frťana“.
Sama nejsem o nic lepší
tchyně
Nyní
jsem sama tchyní a zjišťuju, jak moc jsem na snachu nepříjemná.
Jenomže si nemůžu vůbec pomoct! Jako by šlo o nějaké prokletí
a já teď pokračuji v tom nepříjemném chování. Jen se časy
trochu změnily. Moje snacha je výtvarnice a má doma neskutečný nepořádek. Nechápu, jak zvládla do toho všeho porodit dvě děti.
Můj
syn není po otci, pomáhá, co mu síly stačí. Než přijdu, tak
poklízí, zatímco se snacha dohaduje s dětmi. Vysvětluje jim jako
dospělým, že by si měly umýt ruce před obědem. Nikdy na ně
nezvýší hlas. Mám k tomu poznámky, které snachu vyvádějí z
míry. Jak říkám, nemůžu si pomoci.
I
já už jsem v koupelně zkontrolovala prach za prkýnkem a plíseň
kolem vany. „Nechcete si najmout uklízečku? Dneska je to trend, ženská už nemusí zvládat sama svoji práci,“ rýpnu si občas.
U oběda čekám, kdo se přihlásí k výtvoru. Někdy vaří syn, a
tak mu snahu pochválím, přestože se to moc nedá jíst. Snaše
chválit veganské pokusy bez chuti nehodlám.
Prý jsem zlá babka
Stejně
jako já jsem tchyni nikdy nic neřekla a manžel se mě nezastal, ticho po pěšině je i teď. Chtěla bych být milejší, ale snacha
si to podle mě nezaslouží. Možná měla stejný pocit moje
tchyně? Ta dřela ještě víc a měla všechno perfektní? To už
se nedozvím.
„Babi, víš, že jsi zlá babka ježibabka?“ zeptala se mě nedávno
vnučka. Podle rudých tváří její maminky jsem pochopila, že se
mi tak u nich asi říká. „Ty si hlavně umyj obličej, máš povidla až za ušima,“ odpověděla jsem holčičce. Ale je
pravda, že mě to zamrzelo. Jenže už se asi nezměním.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
