Dcera Radka byla vždy studijní typ, a tak jsme s manželem nebyly vůbec překvapeni, když nakonec vystudovala dvě vysoké školy. Byli jsme moc pyšní na její studijní a později i profesní úspěchy. Jen jsme netušili, že ji práce pohltí natolik, že se nakonec vzdá i mateřství.
Vím, že jí hlavně moje narážky na to, kdy se konečně dočkáme vnoučat musely lézt na nervy. Ale bála jsem se, že čím později se bude pokoušet o těhotenství, tím to bude složitější. Já sama jsem si moc přála dvě a více dětí. Ale nakonec narození dcery byl jeden velký zázrak. A to v té době nebyly možnosti jako umělé oplodnění. Jenže Radka pořád měla něco důležitějšího na práci. A když konečně dosáhla na vysněné místo ředitelky pobočky, bylo mi jasné, že odchod na mateřskou nemá jen tak v plánu. I její manžel je velmi schopný a pracovitý. A někdy mám pocit, že se v tom workoholismu navzájem ještě podporují.
Když dcera slavila pětatřicáté narozeniny, uspořádali jsme u nás doma rodinnou oslavu. Pozvali jsme i Radčinu sestřenici, která má tři děti. V domě bylo veselo a já si užívala pořádný cvrkot. Na Radce ale bylo vidět, že ji pištící a pobíhající děti dost znervózňují. Dokonce je několikrát okřikla, až jsem situaci musela uklidnit. Když pak všichni odešli, musela jsem si s ní promluvit.
“Raduš, co se děje? Tebe něco trápí? zeptala jsem se opatrně.
“Ano, mami. Už dlouho sbírám odvahu ti něco říct. Raději si sedni,” řekla tak děsivě, že mi hned hlavou proletěly ty nejhorší scénáře o nevyléčitelné nemoci a jiných katastrofách.
„S Jirkou jsme se rozhodli, že vlastní rodinu nechceme. Vyhovuje nám život, jaký máme. Mám skvělé pracovní místo, na které jsem roky dřela, chceme si užívat jeden druhého, hodně cestovat. A došlo mi, že já k těm dětem ani nemám žádný vztah. Sama si viděla, jak mi lezou na nervy,” začala vysvětlovat své důvody.
Svěřila se mi dokonce, že před dvěma lety ve druhém měsíci potratila a nechtěla mi to raději ani říkat, abych se netrápila. Každopádně i to byl prý pro ni důvod a znamení, že děti nejsou její životní náplní.
Přiznávám, že jsem byla v šoku. Samozřejmě se mi ulevilo, že Radka nebo její manžel nejsou vážně nemocný, ale tohle jsem opravdu nečekala. Hned poté jsme na ní spustila spoustu argumentů, že jeden potrat vůbec nic neznamená, že dnes je i spousta možností, jak skloubit kariéru s mateřstvím, že hodně rodin cestuje po světě i s malými dětmi. A hlavně, že já jsem připravená ji maximálně pomoci. “Prosím, promyslete to ještě dobře. Teď to vidíš takto, ale co když si za pár let vzpomeneš a už to vůbec nebude možné!” řekla jsem jí s nadějí, že ji ještě přemluvím.
Jenže to vypadá, že dcera si za svým rozhodnutím tvrdě stojí. Zkoušela jsem si také o samotě promluvit s Jirkou, ale ani tam jsem neuspěla. I když přiznal, že si dokáže představit být otcem, Radčino přání plně respektuje. A myslí si, že i tak můžou prožít krásný a plnohodnotný vztah.
Jsem úplně bezradná. Vím, že to je jejich život a nesou si za něj odpovědnost, ale je mi tto moc líto. Manžel to vzal po svém. Vím, že ho taky trápí. Vždyť mi několikrát říkal, jak se těší, až naučí vnuka chytat ryby nebo že s vnučkou budou chodit na výlety na jeho oblíbená místa. Ale přijal to, tak jak to je, a to víc se uzavřel do sebe. Nechce to tedy ani se mnou už nijak probírat. Trápím se tak sama. A nevím, zda se s tím dokážu někdy úplně smířit. Pořád naivně doufám, že si Radka své rozhodnutí ještě rozmyslí…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
