Když se naše malá holčička narodila, s manželem jsme se dohodli, že s ní zůstanu doma co nejdéle. Měl dobrý plat a nemuseli jsme se starat o peníze. Jenže nedávno přišel o práci, protože jeho firma zrušila českou pobočku. A i když si rychle našel nové místo, bylo mnohem hůř placené než to předchozí.
Sedli jsme si, spočítali příjmy a výdaje. Bylo jasné, že bez mého platu to nezvládneme. Bylo mi z toho moc smutno, protože naše dcerka právě oslavila dva roky, ale co se dá dělat. Dítě se z lásky nenají, zvlášť když máme na krku velkou hypotéku.
Tchyně nám nabídla pomoc
Když padlo rozhodnutí, že se vrátím do práce, začali jsme přemýšlet, komu svěříme péči o Marušku. Jesle nepřipadaly v úvahu, protože byla ještě příliš malá. Chůva byla mimo naše finanční možnosti. Máme sice dvě babičky, ale moji mámu jsem požádat nemohla, protože bydlí v jiném městě, stále pracuje a stará se o mého postiženého bratra. Zbývala tedy tchyně.
Ta nám okamžitě nabídla pomoc. Libovala si, že právě odchází do důchodu a bude mít spoustu času na vnučku. Měla bych být ráda, protože v dnešní době je stále méně babiček ochotných pomáhat s péčí o děti. Ale nešlo to. Proč? Protože jsem se bála, že tchyně bude Marušku vychovávat podle svých pravidel. A popravdě, to se mi vůbec nelíbilo. Vím, že malou miluje, ale tady bylo zapotřebí víc rozumu a obezřetnosti.
Od chvíle, kdy se Maruška narodila, byla tchyně jako posedlá. Navštěvovala nás téměř každý den. Převlékala malou a pořád ji chovala. A nevynechala žádnou příležitost udělit mi pár „dobrých rad“. Často jsem jí říkala, že vím, jak se o dítě starat, protože jsem chodila na předporodní kurzy a mám kamarádky, které jsou matkami, ale ona neposlouchala. Vždy si myslela, že všechno ví nejlépe.
Rozčilovalo mě to, ale mlčela jsem. Nemohla jsem vyčítat tchyni, že nám chce pomáhat. Zvlášť když jsme s manželem občas chtěli jít večer ven s přáteli nebo do kina. Díky ní jsme se nikdy nemuseli starat o hlídání. Stačil jeden telefonát a babička už stála ve dveřích. Nikdy jsme od ní neslyšeli, že je unavená nebo že má jiné plány.
Tchyně příliš rozmazlovala mou dceru
Když Maruška trochu povyrostla a začala rozumět tomu, co se jí říká, také mi leccos pověděla. Zjistila jsem, že ji tchyně příliš rozmazluje! Samozřejmě, že svou dceru objímám, hraji si s ní a čtu jí pohádky před spaním. Maruška má spoustu krásných hraček, knih a oblečení… Ale také jí říkám, že nemůže mít všechno, určuji hranice a někdy jí řeknu ne. Nechci, aby si myslela, že je středem vesmíru.
Jenže tchyně jí dovolovala všechno a plnila každý její rozmar. Pokud chtěla čokoládu, dostala ji, i když za chvíli měl být oběd a bylo jasné, že jídlo nesní. Když si chtěla hrát, hrála si, přestože už měla být hodinu v posteli. A tak dál. „Babičky jsou tu od toho, aby rozmazlovaly, ne aby vychovávaly,“ říkala tchyně. A dělala si věci po svém.
V jistém smyslu měla pravdu, a tak jsem, i když mě to občas štvalo, přivírala oči nad těmito výjimkami z pravidel. Ujišťovala jsem se, že během těch pár hodin týdně, které s Maruškou tráví, ji nestihne „pokazit“. Že malá si přesto bude pamatovat pravidla, která jsem jí vštípila.
Ale teď, když se vracím do práce, bude všechno jinak. Tchyně nebude s Maruškou jen pár hodin týdně, ale celé dny. Ta představa mi nahání hrůzu. Mám strach, že po pár týdnech babiččiny péče úplně ztratím nad dcerou kontrolu.
Tchyně nedodržuje moje pravidla
Několikrát jsem se snažila promluvit si s tchyní o jejím přístupu. Chtěla jsem jí vysvětlit, že teď už nebude jen babičkou, která rozmazluje, ale že bude vlastně chůvou na plný úvazek. A proto by se měla řídit mými výchovnými pravidly. Jinak Maruška nebude vědět, koho poslouchat a kdo má pravdu! Co hůř, vyroste z ní rozmazlená princezna. Ale ani jsem nestihla to téma pořádně otevřít. Jakmile tchyně pochopila, o čem chci mluvit, okamžitě se naštvala. „Má drahá, vychovala jsem tři děti. Nebudeš mě poučovat,“ zamumlala.
Nepochodil ani můj manžel. Obvykle s ním ráda diskutovala a poslouchala jeho názory. Ale tentokrát ne. „Nechápu, o co ti jde, synu. Tvůj otec na tebe nikdy neměl čas. To díky mně jsi vyrostl v pořádného člověka,“ řekla mu.
Za týden se vracím do práce. Děsí mě myšlenka, že Maruška bude s tchyní trávit celé dny. Moje fantazie mi podstrkuje samé černé scénáře. Kdybych jen mohla, poděkovala bych tchyni za její ochotu a najala si profesionální chůvu, která by se o Marušku starala. S chůvou by se dalo klidně promluvit o pravidlech a očekávat, že je bude dodržovat. Ale, jak už jsem zmínila na začátku, nemůžeme si to dovolit.
Co tedy mám dělat? Nechci, aby mi tchyně „zkazila“ dítě, ale také se bez ní neobejdu. Někdo se musí o Marušku postarat, když budu v práci. Možná bych měla znovu zkusit promluvit si s ní o těch pravidlech. Jenže jak ji přimět, aby mě vůbec vyslechla až do konce? A co je nejdůležitější, jak ji přimět, aby ta pravidla dodržovala?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
