Říká se, že většina prvních lásek vzniká ve škole. Holky pokukují po klucích, kluci po holkách. Občas se někdo zamiluje do vyučujícího. Jenže, co když jde v tomto případě o lásku lesbickou? Gréta se do učitelky zamilovala dokonce dvakrát. Bohužel ani v jednom případě neměla štěstí a naivní láska jí navíc přinesla hořké důsledky…
Dnes je sice jiná doba, ale některé věci se v lidech nemění. Třeba názor vůči lásce stejného pohlaví. Je pravda, že existuje daleko větší informovanost a mnozí lidé něčí orientaci neřeší, přesto i nadále existují zarputilci, kteří „přejít“ nechtějí. Nejhorší na celé věci je, že zrovna já musela být do dvou takto „zarytých“ žen heterosexuálek kdysi zamilovaná.
Chybu jsem nehledala u sebe
Jak z mého příběhu vyplývá, na ženy jsem od narození. Nejde přitom o touhu po zajímavosti či experimentu. Jednoduše jsem, jaká jsem. Přesto v období dospívání, kdy bych bývala pochopení okolí potřebovala nejvíce, přicházel pravý opak. Už od třinácti jsem doma slýchala pojem „holka na vdávání“ a když jsem nebyla ani do patnácti schopna projevit alespoň minimální náklonnost vůči klukům, bylo to považováno za divné. „Grétko, co kluci ve škole? Líbí se ti nějaký?“ slýchala jsem pořád.
Jenže i přesto mi přišlo správné, jednat vždy tak, jak cítím. Ano, skutečně, můj vývoj byl v tomto směru odlišný. Zatímco většina homosexuálů hledá napřed „chybu“ u sebe, čili registrují, že jsou jiní a myslí, že je to špatné, já měla naopak pocit, že právě u mě je vše v pořádku. Že jediná já vím, co cítím, a mýlí se ti druzí. Obrovské sebevědomí. Anebo spíše velká chyba? Život ukázal na možnost číslo dvě.
Vyznala jsem učitelce lásku
S citem, který umocňoval každou mou snahu, jsem dokázala leccos. Zvlášť, když jsem se poprvé zamilovala. Bohužel ale špatně, a sice do učitelky chemie. Krásná a elegantní třicátnice v mém srdci tehdy vzbudila něco, co jsem nikdy předtím neznala. A tak, zatímco spolužačky básnily o spolužácích, já trávila veškeré fantazie s učitelkou. Jenže pak přišla životní praxe. Když se totiž holky tajně dělily v šatně o zážitky s prvními pusami a objetími, mrzelo mě, že já nic podobného neprožívám. Má krásná chemikářka, kvůli které jsem se mj. nazpaměť učila i Mendělejevovu periodickou tabulku prvků, mi totiž akorát odpověděla před školou na pozdrav.
A s tím bych se měla spokojit? Chyba bude v učitelce… Domyslela jsem si a v naivní touze, napovědět jí, jsem začala chodit s květinami. Jenže zvolená aktivita se samozřejmě s ničím dobrým nepotázala. Chemikářka dary odmítala, a když už si nevěděla rady ona ani já, jednoduše jsem sdělila, že ji miluji.
Na „cirkus“, který nastal, už ráda nevzpomínám. Odměnou za „vylité srdíčko“ mi totiž bylo vyčinění, že takto nemohu uvažovat, že jsem žena, od které se očekává budoucí role manželky a matky, abych si to uvědomila. Jednoduše jsem dostala za lásku vynadáno a dlouho pak ještě trvalo, než v mém srdci prvotní žal přebolel.
Další odmítnutí mě čekalo na střední
Velmi podobný scénář pak číhal na střední. Tam mi padla i přes veškerá sebezapření do oka učitelka dějepisu. Na rozdíl od základky jsem si sice už dávala pozor a nechodila se srdcem na dlani, ale přesto marně. Protože mi dějepis šel, učitelka si mě oblíbila, a dokonce si občas i vyžádala, abych jí pomohla po výuce se zaléváním květin ve třídě, kde byla třídní. Přišlo mi to romantické. Jen ona a já. Občas jsme se i letmo dotkly a konverzace nám šla skvěle. Bohužel jen do chvíle, než jsem se prořekla, že se mi líbí. Milovaná žena se proměnila div ne v saň a nejenom, že mi vynadala, ale navíc celou věc dotáhla až k řediteli.
A jak vše dopadlo? Ředitel se přívětivě usmál a mezi čtyřma očima mi vysvětlil, že vztah mezi studentem a žákem existovat nesmí, zatímco dějepisářka mě začala mimo hodinu ignorovat. Malér zažehnán. Jenže nikoliv v mém srdci. Kvůli nepříjemným zážitkům jsem si do života přinesla stigma a už nikdy si nedokázala najít partnerku, protože se dodnes bojím dalšího fiaska.
Ve třiceti jsem se dokonce chtěla „předělat“ na heterosexuálku, ale marně. Chvilkovému partnerovi, se kterým jsem pár měsíců „randila“, jsem nakonec utekla přímo z postele. Když totiž ukázal, co má v kalhotách, šly na mně mdloby. Ne, na muže nejsem. Ale bojím se, už ani na ženy, protože zkrátka nejsem schopná, jít svému citu vstříc.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
