Františka je nešťastná z chování svého syna Viktora, který je od puberty pěkný sukničkář. Bohužel i po třicítce jde ze vztahu do vztahu a stále se nechce usadit. Užívá si svůj svobodný život, kariéru, peníze a hlavně ženy. O roli babičky tak může Františka jen snít…
Můj syn Viktor byl vždycky pohledný a charismatický. Už od puberty měl kolem sebe plno holek, které ho obdivovaly. Jako máma jsem se nejdřív jen smála, jak se všechny na něj lepily. Chodily až k nám a zvonily na něj. Ve schránce taky míval zamilovaná psaníčka. Svůj dívčí fanklub si dokázal užívat.
Byla jsem ráda, že má takový úspěch. Ale nestihla jsem si zapamatovat jména všech holek, se kterými zrovna chodil. A občas se mi nelíbilo, jak velkého zájmu zneužíval, a jak se k některým těm děvčatům choval. Manžel mi ale tehdy říkal: „Jen jo nech, aspoň se vyřádí a nebude ho to pak dohánět.”
Jenže uplynulo několik dlouhých let, synáček už dávno není v pubertě a řádí dál. Teď, když už je dospělý muž, začínám si dělat opravdové starosti. Viktorovi je už přes třicet a pořád střídá jednu ženu za druhou. Nic vážného, žádný vztah, který by někam směřoval. Už ani nechci, aby mi svoje přítelkyně představoval. S tou poslední vydržel půl roku, což je jeho rekord. A já si Evičku stihla velmi oblíbit. A vážně jsem si naivně myslela, že konečně dostal rozum. Ale bum. Zas opadla zamilovanost, Eva začala mluvit o svatbě a dítěti, a tak raději zdrhnul. Bylo mi to tak líto…
„Viktore, už by ses mohl usadit,“ říkám mu často, když přijde na návštěvu. On se ale jen usměje a odpoví: „Mami, na to mám ještě čas. Mám rád svoji práci, baví mě cestovat a užívat si života.“ Každý takový rozhovor mě jen zklame. A snažím se pochopit, proč mu alespoň nějaký vztah nevydrží. Je prý náročný. A když ho přítelkyně začne do něčeho nutit, raději se s ní rozloučí. „Počkej, až se do nějaké opravdu zblázníš a dá ti kopačky jako první. Poznáš také, jak bolí zlomené srdce,” říkám mu. Samozřejmě mu nic špatného nepřeju, ale nechci, aby můj syn měl stále nálepku “děvkař”. Chci jen, aby začal brát vztahy konečně trochu vážně.
A navíc mě trápí samota. Po tom, co před dvěma lety zemřel manžel, cítím se dost osamělá. Moc bych si už přála, aby mi někdo vnesl do života trochu radosti. A vím, že vnoučata by mi dala přesně to, co teď potřebuji. Všechny mé kamarádky už vnoučata mají, jen já pořád čekám. Když se potkáme na kávě, slyším jen samé příběhy o tom, jak hlídaly a kde všude s nimi byly. Je mi to vážně líto.
„Viktore, začínám mít strach, abych se vůbec ještě vnoučat dožila,“ rýpla jsem do syna jednou, když jsme seděli u večeře. On se na mě podíval trochu pobaveně a odpověděl: „Mami, chápu, že bys chtěla vnoučata, ale já se na to pořád necítím. Možná by ti pomohlo, kdyby sis pořídila psa. Co říkáš?“ V tu chvíli jsem cítila, jak mi to bodlo do srdce. Bezva, takže místo s kočárkem, mám běhat někde po parku s čoklem? Proč to nechápe? Proč nechce rodinu, když má všechny předpoklady? Má dobrou práci a vlastní byt, je pohledný, chytrý. Na co pořád čeká?
Každý den doufám, že se něco změní. Že jednou Viktor přijde a řekne: „Mami, našel jsem tu pravou a chceme založit rodinu.“ Ale čím dál víc se bojím, že ten den nikdy nepřijde. Anebo už mi bude tolik, že na vnoučátka nebudu mít energii. Kamarádky mi říkají, že to nemám tak hrotit, že Viktor potřebuje čas. Vím, že ho nemůžu nutit a zasahovat mu do života. Ale zároveň nechci strávit zbytek života tím, že budu čekat na něco, co možná nikdy nepřijde.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
