Filip s manželkou Klárou využili situace a přestěhovali se do domu, který Filip zdědil po své tetě. Byla to velká změna v jejich životě. Rodina z města začala nový život v menší vesnici. Nejhůře změnu nesla jejich dcera Anežka. Po čase Filip zjistil, že se Anežka sebepoškozuje. Naštěstí vše rodiče zachytili včas a dokázali sami dceři pomoci ze složité situace.
„Klárko, nezdá se ti, že Anežce nějak padají vlasy? Nacházím je všude v koupelně i na záchodě“, zeptal jsem se manželky. Ta se zasmála a uklidnila mě.
„Filipe, klid. Ty máš vlasy dlouhé jeden centimetr. Anežka má vlasy do pasu. Takže když jí vypadne jeden, je na podlaze vidět. Musíme koupit ten robotický vysavač,“ reagovala manželka. Anežka nebyla ráda, že opustila třídu a spolužáky, které měla ráda. Jen nerada se podvolila a přestěhovala se na vesnici. Anežce bylo deset let a město milovala. Ráda chodila do kina a do divadla. Milovala ruch velkoměsta. Naštěstí se nám jí podařilo přemluvit a mohli jsme se nastěhovat do domu, který jsem zdědil po své tetě.
Dům byl postaven na menší vesnici, kde byla základní škola, obchod i kulturní dům. Naštěstí se v kulturním domě promítaly i filmy, takže jsme mohli Anežce dopřát i její zálibu. Anežka je nekonfliktní holčička, a tak bez problémů podle paní učitelky zapadla do kolektivu. Dokonce hned po týdnu chodila po škole ven s kamarádkami. Byli jsme nadšení, že se nenaplnily naše obavy.
Já i manželka jsme si našli práci v nedalekém zemědělském družstvu. Já pracoval jako správce objektů družstva a manželka v administrativě. Toto zaměstnání mělo své výhody. Úplně se nelpělo na dodržování pracovní doby. A tak jsme mohli občas opustit kancelář a leccos si zařídit v pracovní době. Jedno odpoledne jsem jel autem a v dálce jsem uviděl Anežku. Seděla sama na lavičce, měla sklopenou hlavu a vypadala nešťastně. Hlouček jejích spolužaček stál opodál, ale s Anežkou se nebavily.
Ten výjev mi zůstal v hlavě.Večer jsem zašel za Anežkou na kus řeči. Lehli jsme si spolu na postel a já Anežku začal hladit po hlavě. Drbal jsem ji ve vlasech, když jsem ucítil divné místo nad uchem. Když si Anežka všimla, že jsem se rukou na onom místě zastavil, ucukla a sedla si. Nenechal jsem se odbít a zjistil jsem, že má Anežka vytrhané vlasy na jednom místě ve tvaru kolečka o průměru tří centimetrů. Ihned mi bylo jasné o co jde. Moje dcera je tak nešťastná, že se sebepoškozuje. Ze stresu si vytrhává vlasy. Ihned jsme s s manželkou začali jednat.
Ve škole si učitelka nevšimla, že by Anežka byla vyčleněná z kolektivu. Věděli jsme, že Anežka vždy toužila mít psa. Koupili jsme jí štěně labradora. Na zahradě jsme nechali vybagrovat díru a koupili jsme bazén. „Anežko, pozvi si kamarády a spolužáky. Udělejte si prima odpoledne. Je vedro, můžete se vykoupat v bazénu,“ nabídli jsme dceři. Zabralo to. Celé léto u nás bylo veselo. Děti křičely na celou vesnici a byly spokojené. I my jsme z tohoto kroku profitovali. Seznámili jsme se se všemi rodiči, což i nás začlenilo do vesnického života.
Hodně jsme si s Anežkou povídali a ujistili ji, že když bude chtít, odstěhujeme se zpět do města. Brečeli jsme, když jsme jí říkali, že je pro nás nejdůležitější na světě a chceme, aby byla šťastná. Anežka se nám svěřila, že začátky byly těžké. Nové spolužačky byly fajn, ale stýskalo se jí po kamarádech z města. Bolelo ji, když jí psali, jak byli v kině a ona trčela na vesnici. Začalo jí prý uklidňovat, když si dělala bolest, která odvedla její pozornost od bolesti duševní. Ale ujistila nás, že bazén, prima léto a hlavně její chlupatý kamarád ji těší a má nový domov ráda. Jsme s manželkou vděční, že si jsme dokázali včas zabránit daleko většíme průšvihu. Úsměv naší dcery je pro nás měřítkem, že jsme uspěli.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
