Otázka založení rodiny pronásleduje každého. Zatímco muži před ní unikají snáze, bezdětné ženy se potýkají s mnoha předsudky. Eva zůstala i navzdory společenskému tlaku dobrovolně bez dětí, a nemá ráda označení sobec. Sobci jsou pro ni naopak lidé, kteří si děti pořizují bezmyšlenkovitě.
Bude mi 46 let a těhotná už být naštěstí nemůžu. Dočkat se vytouženého klimakteria, které definitivně ukončilo mé trápení, ovšem nebylo snadné. Zvlášť v souvislosti se všudypřítomným společenským tlakem na založení rodiny.
Už v dětství jsem měla trauma z pomyšlení, že jsem se narodila jako žena a jednou budu muset být těhotná. Představa, že v sobě devět měsíců nosím nového člověka, mi připadala šílená a já nechápala, proč to příroda takhle zařídila. Později, někdy okolo devatenácti, mi lékařka diagnostikovala fóbii z těhotenství. A že byla pořádná!
Chvílemi jsem nesnesla ani pohled na těhotnou ženu, natož být těhotná sama. Okamžitě mi šel mráz po zádech a já v duchu viděla pouze dvě věci. Tou první byla situace, jak asi ono dítě vznikalo – tedy sex, a druhou představa porodu. V tu chvíli jsem netušila, která je horší. Tou dobou jsem za sebou měla i první sexuální zkušenosti s partnerem a žádná slast to nebyla. Naopak, připadala jsem si, jako by mě znásilňoval, nikoliv miloval.
S odporem, jaký jsem v sobě nesla, bylo jasné, že po zakládání rodiny toužit nebudu. Přesto jak šel čas, má obava slábla, a okolo třiceti, což je doba onoho tikání biologických hodin, mi došlo, že bych si vlastně přála mít dceru. To, jak překonat všechny ty problémy, od početí až po porod, mi sice jasné nebylo, ale rozhodla jsem se, že nakonec možná udělám všem těm, kteří mě neustále kritizovali, radost.
Jenže pak zasáhl osud. Od narození totiž trpím oční vadou, která je podle všeho nejen dědičná, ale především v určité mutaci nebezpečná. Poté, co jsem absolvovala několik různých vyšetření, mi lékaři sdělili, že mi těhotenství nedoporučují, protože můj potomek by se mohl z 50% narodit jako zrakově postižený anebo dokonce slepý. V tu chvíli dostaly všechny mé osobní hodnoty definitivní směr, a třebaže mě i rodiče v sobecké touze po vnoučátku neustále přemlouvali, ať to risknu, zařekla jsem se, že nikdy. Nikdy bych si totiž nevzala na svědomí přivést na svět člověka, který by od narození trpěl. „Vždyť by to byla obrovská nezodpovědnost!“ mínila jsem. Jenže sprcha kritiky, kterou mě záhy zasypalo okolí, ukázala něco jiného.
Rodiče mě nejen nepodpořili, ale dokonce mi vyčinili, že kvůli hloupým strachům přijdou o vnoučátko. Jenže, o jaké vnoučátko?! Těžce zrakově postižené anebo dokonce nevidomé, které bude za čas smutné, že neví ani to, jak samo vypadá? To už je nezajímalo. Prostě chtěli vnoučátko. Podobně se zachovaly i mé kamarádky. „To je divné zůstat bezdětná. Každý přece děti má. Tak to zkus! Já bych to zkusila!“ vymýšlela kolegyně Květa a přisadila si i Jarka: „Doktoři se určitě spletli. Já bych tomu nevěřila. Vždyť je to hloupé zůstat bezdětná. Anebo stále trpíš tou svou fóbií a ty oči sis jen vymyslela? Jsi sobec.“ Jenže já si nic nevymyslela a marně kroutila hlavou.
To lidé opravdu nedomýšlejí, že ne každý může mít děti? Právě tehdy padlo i definitivní rozhodnutí. Bezdětnost. Chtěla jsem už mít od všech klid, což se mi v klimakteriu splnilo. Možná jsem opravdu z jiného světa, ale pro mě jsou sobečtí naopak ti, kdo si děti pořizují bez rozmyslu, a hlavně bez ohledu na zdravotní rizika. Všichni ti, kteří jednají pudově a ze společenského tlaku, protože přece nemohou zůstat pozadu. Jak úžasně (ne)sobecké!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
