Kdybych měla svůj život shrnout jedním slovem, asi by to byla samota. Možná to tak nevypadá, protože mám dceru Ninu. Ale ani ona, i když je celým mým světem, nedokáže zaplnit prázdnotu, kterou mám už roky v srdci…
Stala jsem se svobodnou matkou
Ninu jsem vychovávala sama, protože její otec Petr… no, ten zmizel dřív, než jsem ji přestala kojit. Jeden den jsme byli spolu a měli plány na celý život, a druhý den byl pryč. Prostě zavolal a řekl, že to nezvládne, že je toho na něj moc. A pak zmizel. Zůstala mi dcera. Byla skutečná, maličká a úplně závislá na mně. Rychle jsem se musela naučit, jak zvládat dítě bez pomoci partnera.
Petr měl v sobě něco, co mě přitahovalo jako magnet. Byl okouzlující, sebevědomý a sliboval mi celý svět. Když jsem otěhotněla, říkal, že je to ta nejlepší věc, která nás mohla potkat. Tehdy mi bylo sedmadvacet a byla jsem do něj bezhlavě zamilovaná. Myslela jsem si, že jsme pár, který zvládne všechno. Petr ale nebyl připravený na dospělý život. Když přišlo na těžká rozhodnutí, změnil se k nepoznání.
Pamatuji si ten den, kdy mi řekl, že odchází. Nině byly teprve čtyři měsíce. Neptal se, jak si poradím, prostě odešel. Už jsem ho nikdy neviděla. Nevolal, nepsal. Jako by náš společný život nikdy neexistoval.
Dlouhá léta jsem nikomu nemohla věřit. Myslela jsem si, že z každého muže, kterého potkám, se dříve nebo později vyklube stejný zbabělec jako Petr. Nebo to nebyla zbabělost? Byla to obyčejná krutost? Nedokázala jsem to pochopit, nebo jsem možná ani nechtěla. Soustředila jsem se na Ninu. Její výchova se stala mým jediným cílem. Být svobodnou matkou je neustálý boj – s časem, penězi, únavou, ale především s pocitem osamění. Přesto jsem toho nikdy nelitovala. Nina byla a stále je tím nejlepším, co mě mohlo potkat.
Roky plynuly. Nina rostla a já jsem se snažila být jí matkou i otcem, přítelkyní a oporou. Vzdala jsem se svých vlastních potřeb. Dlouho jsem na ně ani nemyslela. Bylo pro mě normální, že když mám dítě, můj život přestal být můj. Moje vztahy s muži, pokud vůbec nějaké byly, byly jen krátké známosti, které skončily dřív, než vůbec začaly. Vždy jsem ustupovala, protože jsem se bála, že mě znovu někdo zklame…
Chtěla jsem se zase cítit jako žena
Když bylo Nině asi patnáct, něco se ve mně změnilo. Začala jsem pociťovat samotu, a to způsobem, který mě děsil. Přestala jsem být jen matkou a znovu jsem se stala ženou, která touží po něčem víc. Po něžnosti, blízkosti, po někom, kdo by mi byl oporou. Moje dcera začala být čím dál samostatnější, měla svůj svět a své přátele, zatímco v mém životě se objevila prázdnota. Zkusila jsem se znovu otevřít mužům.
Nebylo to snadné. Potkala jsem pár mužů, kteří se na začátku zdáli být úžasní. Okouzlili mě svou péčí, pozorností a něžností, po které jsem tolik toužila. Byli milí, galantní, a já jsem se znovu cítila jako mladá dívka, která má před sebou celý život plný možností.
Tyto vztahy bohužel končily rychle. A důvod byl vždy stejný – moje dcera. Nevím, jestli to bylo tím, že se muži nechtěli zaplést do života svobodné matky, nebo jim vadilo, že by se museli vypořádat s dospělou dcerou. Nebo se báli závazků?
Žádný muž nevydrží dlouho
Jedním z nich byl Michal, elegantní čtyřicátník, který pracoval jako architekt. Seznámila jsem se s ním na firemní akci. Strávili jsme spolu několik měsíců. Na začátku bylo všechno skvělé – večeře, výlety, dlouhé rozhovory, které někdy trvaly až do rána. Cítila jsem, že to může být něco vážného. Pak jsem ho představila Nině. Zpočátku byl nadšený, ale časem se něco začalo měnit. Vyhýbal se setkáním s ní a říkal, že se v její přítomnosti cítí nepříjemně. Krátce nato zmizel z mého života s vysvětlením, že „není připraven na takovou zodpovědnost.“
Pak přišel Robert. Doufala jsem, že to bude jiné, protože měl své vlastní děti z předchozího vztahu. Myslela jsem, že když je sám otcem, lépe pochopí moji situaci. Ale mýlila jsem se. Po několika týdnech, když poznal Ninu, začal být čím dál odtažitější. Nakonec přiznal, že „si nedokáže představit život v takovém uspořádání“, že je to pro něj „příliš složité“… Tehdy jsem si znovu bolestně uvědomila, že muži prostě nechtějí nést zodpovědnost za něco, co přesahuje jejich komfortní zónu.
Nechci, aby to znělo, jako bych vinu házela na Ninu. Rozhodně ne. Není to její chyba, že muži, které potkávám, utíkají, když vidí vážné závazky. Ale to nic nemění na tom, že je pro mě občas těžké přijmout, že mateřství mi zavřelo dveře k tomu, abych byla šťastná po boku nějakého muže.
Nedávno jsem se začala scházet s Vojtou, dalším mužem, který zpočátku byl jiný. Vzal mě na večeři, potom do kina a později na fotbalový zápas. Všechno se vyvíjelo dobře. Ale po několika týdnech, když jsem ho představila Nině, se začal chovat jako ti předchozí. Nejdříve se vyhýbal kontaktu s ní, pak přišly výmluvy a nakonec přiznal, že „si není jistý, jestli je připraven na takový vztah“. To byla poslední kapka. Rozbrečela jsem jako malé dítě a utekla z jeho bytu.
Od té doby jsem v hluboké emocionální krizi a začínám si myslet, že už nikdy nepotkám lásku. Nina, přestože je už dospělá, mi často říká, že žádného muže nepotřebuji. Když jsem to všechno zvládla sama, nemusím mít chlapa, abych byla šťastná. Ale ona nechápe, jak moc toužím po něčí blízkosti. Mám pocit, že kvůli vlastním zkušenostem s tím, jak se k ní zachoval její otec, nehledá muže a nevidí je jako klíč ke štěstí…
Možná je to moje chyba
Občas přemýšlím, jestli chyba není ve mně. Možná jsem příliš náročná. Možná chci, aby všechno fungovalo příliš rychle. Ale na druhou stranu, není normální chtít něco víc než jen krátké známosti? Je mi 45 let a nechci už hrát žádné hry. Toužím po stabilitě, bezpečí a lásce. Ale pro dnešní muže je to zjevně příliš…
Kdysi jsem snila o tom, že najdu někoho, kdo mi bude oporou, kdo přijme Ninu a bude chtít vstoupit do naší rodiny. Ale teď, když se dívám na realitu, čím dál víc pochybuji o tom, že takový muž vůbec existuje. Možná ti, které jsem potkala, nebyli dost zralí. Nebo jsem si prostě vybrala špatně?
Ráda bych věřila, že lásku ještě najdu, ale každé další zklamání tu naději zhoršuje. Někdy přemýšlím o Petrovi. O tom, jak snadno odešel. Opustil nás a začal nový život. Když na něj myslím, těžko necítit nenávist a hořkost. Za své činy nikdy nenesl následky. Mohl si budovat kariéru, najít novou ženu, odjet na druhý konec světa bez jakékoliv zátěže – fyzické či emocionální. Ani výživné jsem z něj nedokázala dostat, protože nereagoval na mé žádosti.
Jak o tom všem přemýšlím, říkám si, že bych to možná měla nechat být. Muži mi v životě přinesli mnohem víc bolesti než radosti. Možná to prostě za to nestojí. Mám dobrou práci, přátele, byt, úžasnou, chytrou a krásnou dceru. Mám tedy skutečně důvod cítit, že můj život není úplný?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
