Evina dcera je psychicky nemocná, má neodolatelnou touhu krást věci. Zatím se její nutkání daří držet víceméně pod kontrolou, i když několik nepříjemných situací už jako rodina zažili, Eva má ale velké obavy z budoucnosti.
Bojím se budoucnosti, dcera je kleptomanka. Dnes navštěvuje střední školu, ale už od školky neustále krade. Danou věc třeba ani nepotřebuje, přesto si ji vezme. Prostě neodolá.
Dceři Evičce se věnuji, je to naše vymodlené dítě. Dlouho se mi nedařilo počít a dcera přišla na svět až díky umělému oplodnění. Odmala jsem milovala její dětský svět, hodiny jsme si spolu hrály. Její pokojíček praskal ve švech hračkami. Já i manžel jsme jedináčci, a tak ji rozmazlují i prarodiče z obou stran. Vyrůstala tak v láskyplném prostředí.
Přesto má jeden velmi nezvyklý povahový rys. Už ve školce se stávalo, že si brala domů hračky, které nebyly její. Vždy jsme je druhý den vrátily a přidaly čokoládu jako omluvu. Tenkrát se učitelky smály, že některé děti nedokážou odolat pokušení a že se to stává běžně. Já, manžel i učitelé jsme Evičce vysvětlovali, že nemůže ostatním brát hračky. Že když hračku někomu sebere, ten, komu chybí, je smutný. Vždy kývala hlavou a řekla, že je jí to líto. Neuplynul ale ani týden a udělala to znovu. Čím byla starší, tím byla její ochota ukradenou věc vrátit menší.
Ve škole brala dětem drobnosti, aby si toho nikdo nevšiml. Byla už chytřejší, a tak věděla, že pokud vezme tužku nebo nějakou drobnost z penálu, nikdo to řešit nebude. Dlouho se na to také nepřišlo. Až jednou vzala tužku a k tomu přibalila sešit. A sešit už někomu chyběl. Ve facebookové skupině naší třídy se ztráta sešitu začala řešit a mě polilo horko. Věděla jsem, že ho najdu u nás doma.
Evička postupem času zašla dál a občas něco ukradla i v obchodě. Nejčastěji to byla čokoláda nebo oplatka. Jednou ji dokonce chytila ochranka. Naštěstí když viděli slušně oblečenou holčičku s andělským výrazem ve tváři, nezavolali policii, ale ohlásili to pouze nám. Kradla i u svých nejbližších, nejčastěji na návštěvě u prarodičů. Nikdy se nehrabala ve skříních, ale neodolala věcem, které ležely na poličce nebo na stole. Teď je dcera na střední a docházím s ní k psycholožce.
Ta jí diagnostikovala kleptomanii. Zatím docházíme na ambulantní léčbu a řešíme to povídáním si o problému. Evička je chytrá a svůj problém si uvědomuje. Jenže jak sama říká, neumí se ovládat a vždy je touha něco ukradnout silnější. Nicméně je jasné, že tímto se problém nevyřeší. Kleptomanie je spojena s nízkým sebeovládáním. Prý se většinou projevuje s nějakou jinou poruchou, například schizofrenií, a v této fázi už je diagnóza řešena medikací a pobytem v léčebně.
Snad budeme s manželem dlouho schopní být jí oporou a hlídat ji. Máme o ni strach. Musím přiznat, že jsme nešťastní. Evička je krásná a osud jí připravil takovou nelehkou nemoc. Modlím se, ať se neprojeví žádné další komplikace a zůstane pouze kleptomankou. Naštěstí si dcera bere jen drobnosti. Ať už v obchodě, nebo na návštěvě. Do obchodu chodíme věci vracet a prodavačky jsou obeznámeny s dceřinou nemocí. Zatím vše spravilo balení kávy nebo čokolády. A pevně doufám, že to tak zůstane i do budoucna.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
