Podzim je moje nejoblíbenější roční období, hlavně proto, že miluju sbírání hub. Ráda je nejen sbírám, ale také jím. Když mě tedy kamarádka Iva pozvala na houbařskou výpravu s partou kamarádů, okamžitě jsem souhlasila.
Houby prostě miluju
Domluvily jsme se, že mě vyzvedne v sobotu ráno a ještě se stavíme pro další dva lidi.
„Super. Budeme jen čtyři? Zmiňovala ses, že půjde víc lidí…“ zajímalo mě.
„Ano, ale potkáme je přímo na místě,“ odpověděla s takovým tónem, jako by se usmívala.
Ivu jsem s houbami seznámila před třemi lety a od té doby snad po každém dešti sama navrhovala výlety do lesa. Teď jsem se těšila, že si konečně popovídáme, protože jsme se nějakou dobu neviděly. Nemohla jsem se dočkat soboty. Měla jsem tušení, že si přineseme spoustu krásných úlovků.
Hrála si na dohazovačku
Po asi hodinové jízdě jsme dorazili na místo. Na kraji lesa na nás čekala malá skupinka lidí. Iva mě s nimi krátce seznámila a konečně jsme se vydali do lesa. Nadšeně jsem vdechovala vůni pryskyřice a jehličí. Brzy ráno má les specifické aroma, do kterého jsem naprosto zamilovaná. Už po dvaceti minutách jsem měla v košíku několik krásných hříbků. Pak mě Iva vzala za ruku a odtáhla stranou.
„No, co na to říkáš?“ zeptala se s úsměvem.
„Je to skvělé! Podívej,“ ukázala jsem jí košík.
„Ale Evo, nemluvím o houbách,“ řekla s náznakem netrpělivosti. „Mluvím o něm…“
„O kom?“ zeptala jsem se zmateně.
„O Kryštofovi přece. Neříkej, že sis ho nevšimla.“
„Počkej, který to je?“
„To snad ne,“ protočila oči. „Vždyť jsem vás právě seznámila,“ ukázala rukou na vysokého tmavovlasého muže, který šel kousek před námi.
„Nějak jsem si ho nevšimla,“ přiznala jsem.
„No tak!“ povzdychla si Iva. „Je fakt sympatický a – přiznejme si – velmi pohledný.“
Měla pravdu, ale byla jsem v životní fázi, kdy mě romantické vztahy vůbec nezajímaly. Před necelými pěti měsíci jsem ukončila čtyřletý vztah, nebo spíš můj přítel Marek ho ukončil. Den před naším výročím mi klidně oznámil, že je konec, protože se zamiloval do jiné ženy. Nikdy jsem se necítila tak ponížená.
Myslím, že jsem ho stále milovala, i když mi zlomil srdce. Neměla jsem chuť navazovat nové známosti ani chodit na rande. Muži pro mě teď klidně mohli přestat existovat. Ale když už Iva zmínila Kryštofa, začala jsem si ho všímat trochu víc. Byl to opravdu pohledný chlap, ale kdo ví, jestli za se tou hezkou fasádou neskrývá nějaký otravný týpek.
Nedala jsem mu šanci
Nemám ponětí, co Iva o mně navykládala Kryštofovi, ale na konci houbařského výletu mě požádal o číslo.
„Co kdybychom zašli na kávu…“ navrhl docela sebejistým hlasem, což mi ho v hlavě okamžitě zařadilo do kategorie namyšlených týpků.
„Promiň, ale teď nemám o nikoho zájem,“ odpověděla jsem zdvořile.
„Chápu,“ vypadal trochu zklamaně. „Škoda, myslím, že máme hodně společného.“
„Tak to někdy bývá…“ odbyla jsem ho stručně.
Samozřejmě jsem hned pověděla Ivě, že její pokus nevyšel. Byla zjevně zklamaná.
„Evičko, neblázni. S Kryštofem bys na Marka rychle zapomněla…“ snažila se mě přemlouvat.
„Nepotřebuji záplatu. A navíc by to vůči Kryštofovi nebylo fér.“
„Přeháníš,“ kroutila hlavou.
„Já asi pořád něco cítím k Markovi…“
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny.
Poté jsme se k tomu tématu už nevracely. Dokonce mě napadlo zavolat Markovi a říct mu, že mi chybí. Naštěstí jsem to neudělala, protože jsem dobře věděla, že by to všechno jen zhoršilo. Nebudu se honit za někým, kdo mě opustil prakticky ze dne na den. Doufala jsem, že čas zahojí rány a Marek se stane jen vzpomínkou.
Dala jsem mu druhou šanci
Iva před pár dny slavila narozeniny a uspořádala večírek. Pozvala spoustu lidí, včetně mě a – jak se ukázalo – i Kryštofa. Marka jsem už dávno dostala z hlavy, takže jsem se na Kryštofa tentokrát dívala o něco přívětivěji. Nečekala jsem, že po tom, co jsem ho odmítla, by se mnou chtěl ještě mluvit, ale překvapil mě.
„Vypadáš skvěle…“ nadhodil.
„Děkuji,“ usmála jsem se a možná jsem se trochu začervenala, čehož si jistě všiml.
„Chci říct, že pozvání na kávu stále platí,“ mrkl na mě.
„To je skvělé, protože jsem o tom přemýšlela a šla bych moc ráda,“ odpověděla jsem upřímně.
Bavili jsme celý večer a, jak už dřív naznačoval, měli jsme opravdu hodně společného. V jeho přítomnosti jsem se cítila uvolněně a příjemně, což jsem považovala za dobré znamení. Možná měla Iva pravdu, nemělo smysl uzavírat se před novými lidmi a trápit se doma. Ale zřejmě jsem si potřebovala projít obdobím smutku.
Kryštof mi navíc přiznal, že si s Ivou o mně povídali, což mi nikdy neřekla. Věděl, jaká je situace, takže na mě netlačil. Jestli z toho něco bude, ukáže čas. Zatím nic neočekávám a nechávám věci volně plynout. A na kafe nebo houby s ním zajdu moc ráda…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
