Panuje taková podivná představa, že krásné ženy to mají v životě
snazší. A pokud jsou ještě k tomu přirozené blondýnky, pak jim celý svět
leží u nohou!
Jmenuje se Jessika, to samo o sobě stačí k tomu, aby nosila nos nahoru. Myslela jsem si, že jakmile dospěje, bude se chovat rozumněji než jako školou povinná, měla jsem ji za svoji nejlepší kamarádku, ale co je moc, to už je příliš.
Od začátku jsem jí záviděla
Poprvé jsme se viděly s Jessikou v mateřské školce.
Vím to z vyprávění svojí maminky. „Hned první den jsem si jí všimla, byla to taková roztomilá holčička s blonďatými vlásky, které se jí kroutily do prstýnků,“ zavzpomínala a dodala, že vlasy měla ta holčička až
po zadek, což v tomhle věku moc běžné nebývá. Z fotografií vím, že
jsme byly s Jessikou hodně spolu a jediné, co mi v hlavě utkvělo, je
to, že jsem jí ty její krásné vlasy záviděla. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala
její další přednosti – blankytně modré oči, roztomilý nosík a pusinku jako
srdíčko. Vypadala jako malá princeznička.
Uměla svých předností využít
Tak nějak jsem spolu zůstaly i nadále, nastoupily do první
třídy a prošly společně celou povinnou školní docházku. I když… S Jessikou
to snadné nebylo, spolužáci ji na jednu stranu obdivovali a až adorovali, na
druhou stranu pomlouvali. Kromě toho, že byla a je krásná, je jedináček a podle
toho i vychovávaná. „Já chci, já nechci bude to, jak řeknu já, to se mi líbí, to se mi nelíbí…“ a podobné výlevy od ní slyšet bylo úplně běžné. Jessika
totiž moc dobře věděla, že je svým vzhledem výjimečná a uměla toho jaksepatří využít.
Vrcholem
všeho bylo, že její matka z ní opravdu chtěla udělat jakousi princeznu. Už
jako malou ji oblékala do nadýchaných šatiček, jako starší bývala oblečená
podle poslední módy – ovšem v luxusních obchodech! A k dovršení všeho jsme
se jednoho dne dozvěděli: „Budu hrát v reklamě!“ A od té chvíle se
chovala jako by jí patřil svět.
Já jsem nejvíc!
Ptáte se, proč jsem s ní kamarádila i nadále? Asi
proto, že mi jí bylo líto a doufala jsem, že jednoho dne prozře. Ale změňte
holku, které od mala vštěpují, že je nejkrásnější a nejdokonalejší! Spolu jsme
šly i na střední školu a tehdy jsem se pokusila promluvit Jessice do duše. „Milá zlatá, musíš jít trochu na brzdy, nesmíš se nad všechny vyvyšovat,“ zkusila
jsem to, ale se zlou se potázala. Jessika mě nechtěla pochopit, dál se chovala jako
by byla něco víc než ostatní. Hřebínek jí nesrazil ani případný neúspěch u kluků,
protože jí žádný nebyl po chuti. „Jsou to ubožáci!“ vyjadřovala se o nich, „Já si klidně počkám!“
Rodina v Jessice úspěšně vypěstovala princeznovský
komplex. Ona je nejkrásnější, nejdokonalejší, už proto, že je blondýna, a má proto
přece právo být šťastná. „Počkám si na prince na bílém koni, který se o mě
postará!“ prohlašuje bezostyšně a rozhodně neplánuje jít pracovat. Na to má
moc jemné ručičky.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
