Věděla jsem to… věděla jsem to už dávno, i když jsem předstírala, že to není pravda. Možná jsem si říkala, že když nad tím přimhouřím oči, všechno se vrátí do normálu. Ale s každým dalším dnem, s každým večerem, který jsem strávila sama, jsem to cítila stále silněji. Byl nepřítomný, stále vzdálenější, jako by ho něco odvádělo pryč z našeho společného života. Sotva vnímal, že vůbec existuji…
Manžel je mi nevěrný
Držela jsem telefon a seděla na gauči v našem obýváku. Slzy mi stékaly po obličeji. Procházela jsem zprávy, které si vyměňoval s tou ženskou. Jejich obsah mě nenechával na pochybách – byl mi nevěrný. Cítila jsem, že mi srdce začalo bušit jako splašené. Už to bylo jisté. Žádné domněnky, žádné podezření, jen holá fakta.
Přečetla jsem si všechno. Viděla jsem i fotky. Ta samá místa, kde jsme ještě před rokem byli spolu. Stejná gesta, stejný úsměv. Ale teď tam s ním byla ona.
Nemohla jsem přestat číst ta slova plné lásky. Kdy mi něco takového řekl naposledy? Nepamatovala jsem si.
Zvedla jsem se z gauče, cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Přešla jsem do kuchyně. Na stole stál hrnek, který jsem mu nachystala ráno. Vždycky pil kávu s mlékem. Tvářil se, jako by se nic nestalo. Všechno bylo tak normální… tak falešné. Pevně jsem stiskla desku kuchyňské linky a cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. Ale překvapivě jsem se netřásla. Ne. Byla ve mně jen chladná zuřivost. Čekala jsem… čekala jsem na ten správný okamžik, kdy mu zasadím ránu, která ho bude bolet navždy.
Plánovala jsem pomstu
Věděla jsem, že nemůžu jednat zbrkle. Musela jsem si všechno promyslet a pečlivě naplánovat. Další týdny jsem strávila analýzou každého detailu, každého slova a každé fotky. Připravovala jsem si půdu…
Samozřejmě jsem věděla, kdy a kde se s ní schází. Nebyla jsem hloupá! Znala jsem každou jeho lež, každou výmluvu. Když mi řekl, že má pracovní schůzku, sledovala jsem jeho polohu v aplikaci. Když tvrdil, že zůstane déle v práci, věděla jsem, že lže. A čekala jsem. Ale ne na konfrontaci, čekala jsem na něco většího.
„Zlatíčko, odjíždím na víkend na služební cestu,“ řekl mi jednoho dne a podíval se na mě tím svým falešně nevinným úsměvem. „Setkání s klienty. Víš, jak to chodí…“
Přikývla jsem s úsměvem. Měla jsem chuť se hlasitě smát, ale kousla jsem se do jazyka.
„Samozřejmě. Užij si to,“ odpověděla jsem a políbila ho na tvář, i když se mi z toho zvedl žaludek.
Věděla jsem, že žádná služební cesta to není. Právě tehdy jsem si uvědomila, že je čas jednat, protože tuhle frašku, kterou bylo naše manželství, už nemůžu dál snášet. Když odjel, začala jsem se připravovat. Dala jsem do kupy všechny důkazy – fotky, zprávy, účtenky. Měla jsem všechno. Každý jeho krok, každé jejich setkání, všechno jsem měla pečlivě zdokumentované. Neptejte se mě, jak, ne na všechno jsem byla hrdá, ale musela jsem to udělat. A pak jsem dostala nápad, který překonal i moje nejdivočejší očekávání.
Mstu jsem si vychutnala
Zorganizovala jsem pro nás dva oslavu. A aby to bylo ještě ironičtější, byla to oslava výročí naší svatby. Měl se vrátit v neděli večer, takže jsem pozvala blízké přátele, rodinu, dokonce i jeho kolegy z práce. Nikdo nevěděl, co se chystá.
Všechno bylo dokonale naplánované. Seděla jsem v obýváku, obklopená hosty, kteří s radostí čekali na „překvapení“. Mezitím jsem si s ním posílala zprávy, jako by se nic nedělo.
Všechno bylo připraveno. Svíčky hořely, víno bylo nalité, všichni byli připraveni na přípitek. Pak jsem zaslechla, jak se otevřely dveře. Když vešel do obýváku, na jeho tváři se objevil široký úsměv, ale pak si všiml něčeho podivného. Mého výrazu… hostů… atmosféry…
„Co… co se to děje?“ zeptal se a pohledem přejel po tvářích shromážděných hostů.
„Překvapení!“ odpověděla jsem sladkým tónem a podala mu sklenku vína. „Výročí, miláčku. Tolik let spolu… Jak bychom to mohli neoslavit?“
Byl zmatený, ale snažil se zachovat klid.
„Ach, no ano. Výročí…“ vykoktal, i když jeho pohled naznačoval, že něco není v pořádku.
Přistoupila jsem k němu blíž a v ruce držela telefon. Ukázala jsem mu jednu fotku z jeho „pracovní cesty“. Objímal se s tou ženou, stáli před hotelem, který s prací neměl nic společného.
„Vtipné, že?“ zašeptala jsem a naklonila se blíž. „Tolik let spolu, a ty si pořád myslíš, že jsem hloupá…“
Nikdy nezapomenu na jeho výraz
Zbledl. Věděl, že nemůže udělat scénu, ne před všemi těmi lidmi. Díval se na mě s hrůzou v očích, ale neřekl ani slovo. Na chvíli jsem se odmlčela, pak jsem se otočila k hostům.
„Moji milí, mám pro vás ještě jedno překvapení!“ zvolala jsem vesele a koutkem oka sledovala jeho reakci. „Ráda bych vám všem ukázala speciální film, který jsem připravila na počest našeho výročí. Je to památka na všechny ty nádherné chvíle, které jsme spolu zažili.“
Všichni začali tleskat. Do televize jsem vsunula USB a do ruky vzala ovladač. Na obrazovce se začaly objevovat naše fotky z cest, dovolených a svátků. Všechno vypadalo perfektně, dokud se po několika minutách na obrazovce neobjevily jeho avantýry z posledních měsíců. Každý snímek, každá pikantní zpráva, všechno…
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Hosté byli šokovaní a on se třásl bezmocí.
„Bylo to krásné výročí,“ řekla jsem tiše. „Škoda, že poslední…“
Otočila jsem se a zamířila pryč. Nechala jsem ho tam samotného s tím vším, co způsobil. Už jsem toho měla dost. To byla má pomsta, chladná, promyšlená a bolestivá. Věděla jsem, že na ten den nikdy nezapomene. Nemusela jsem už nic říkat. Věděl to. Věděli to všichni.
Když jsem vycházela z bytu, slyšela jsem za sebou šeptání a otázky. Ale na tom už nezáleželo. Teď se musel s důsledky svých rozhodnutí vypořádat on. Já byla volná. Budu šťastná? To ukáže čas…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
