Náhoda a omyl bývají v lidských životech nejvlivnější činitelé. Díky náhodě lze vyhrát miliony v loterii, díky omylu zase třeba přijít o střechu nad hlavou. Eliška, ačkoliv nezaměstnaná, odjakživa dobře vypadá a má štěstí na vše, jen ne na lásku.
Nejsem dítě movitých rodičů a odmala jsem si věci musela
vždy nějak zasloužit. Naštěstí mi ale bývalo v rozhodujících okamžicích
oporou štěstí. Třeba když jsme s kamarádkou chtěly novou barbínu a marně sháněly peníze, objevila jsem v jednom časopise soutěž. Stačilo jen předvést
literární talent a výhrou mohly být lyže.
Zatímco Hanka, má nejlepší
kamarádka, nechápala, já už doma sepisovala román. Přesně po měsíci mi přišlo vyrozumění, vyhrála jsem druhou cenu – kolo! To se pak prodalo a ze získaných peněz bylo rázem na dvě panenky prostředků dost. Zkrátka rady
jsem si věděla vždycky.
Podobně jsem dovedla kouzlit i se svým zevnějškem. Do
vysokého věku jsem sice mívala oblečení jen z druhé ruky, ale protože jsem
dovedla kombinovat a ulpívala na „lady looku“, nevypadala jsem na holku
z chudých poměrů. Stačilo umět pořizovat vhodné kousky a čarovat s líčením. Ostatně se vším, co jsem kdy dovedla, bych mohla být stylistkou, jenže tady se mi záměr zadrhl a spolu s ním i každý další.
Po
škole jsem nedokázala najít práci a doufat ve štěstí, že každý měsíc peníze
nějak vyhraju či získám, mi dělalo vrásky na čele. Uvítala jsem proto,
když si mé tvůrčí práce všimla jedna bohatá Čechoameričanka a navrhla, že bych
pro ni mohla pracovat coby asistentka. Na první, druhé i další setkání
s ní jsem se vždy co nejpečlivěji oblékla a snažila předvést
maximum. Byla to šance, jaká se neodmítá. Jenže právě tady mi do života
vstoupil i Ondřej.
Pracoval jako recepční v luxusním hotelu, kde jsem se
s movitou dámou scházela, a už po druhém setkání mi začal nenápadně
nadbíhat. Působil mile a já se do něj po chvíli zamilovala tak, až jsem se nakonec na
setkání těšila ne kvůli své potenciální zaměstnavatelce, ale kvůli němu. Ondřej
byl mimořádně galantní, a když mě po nějaké době pozval na rande, neodmítla
jsem. Měli jsme si co povídat, rozuměli jsme si.
Jenže zatímco naše láska kvetla, naděje na skvělou práci vyhasla. Paní, která mě původně chtěla zaměstnat, natrvalo přesídlila do USA a já zůstala bez prostředků, což se mi vůbec nehodilo, protože jsme s Ondrou měli akorát zamluvenou dovolenou u moře. Aby vše neplatil on, rozbila jsem doma prasátko a také něco přidala
s tím, že vydané peníze prostě nějak seženu. Jelo se a bylo nám spolu
báječně. Jenže po návratu do Čech se začaly dít divné věci.
Ondřej chtěl vidět, kde bydlím. Prý že to
musí být vila a že si z něj dělám legraci, když tvrdím, že jde o
panelák. Nechápala jsem a nakonec ho domů, lépe řečeno před schránku,
pozvala. Když ale zjistil, že si opravdu nevymýšlím, navíc že stále bydlím s rodiči, a ještě k tomu nevydělávám, rozešel se se mnou takřka na
minutu. Chvíli jsem sice ještě uvažovala, že o něj zabojuju, ale pak mi došlo, že
podobný vztah by stejně nevydržel. Zlatokopa totiž k životu nepotřebuji.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
