Člověk si rodinu nevybírá, nebo snad ano? V případě Eleny to tak bylo. Sama nikdy žádnou neměla a doufala, že když se přivdá do rodiny svého partnera, najde tam všechno, co se dá očekávat. Bohužel se to ale nevydařilo.
Je to už pět let,
co jsme s Alešem (40) rozvedení. Když jsem si ho brala, ani ve snu mě
nenapadlo, že naše manželství dopadne tak špatně. I přesto všechno jsem vděčná, že se nám narodily dvě krásné děti – Mařenka (7) a Filípek (5).
Když jsem
zjistila, že Aleš není ten pravý, se kterým je záhodno zakládat rodinu, už bylo pozdě. Neustálé hospody, kamarádi, tréninky. Tak vypadal náš normální
týden. Já se starala o děti a domácnost, Aleše nic z toho nezajímalo,
chtěl vést život, jaký vedl od dospívání. Nechtěl žádnou zodpovědnost, to nebylo nic
pro něj.
Nechápu, že jsem
si jeho lehkomyslnosti nevšimla dřív, ale láska a zamilovanost umí divy a já
všechny jeho negativní stránky osobnosti ignorovala. Dokud jednoho dne můj
pohár trpělivosti nepřetekl a já neřekla dost. Rozvod byl do roka uzavřený. Aleše ani
nezajímali důvod, myslím, že byl rád, že se nás zbaví.
O děti nejevil zájem. Nechtěl je, skoro jsem ho musela nutit, aby aspoň jeden týden
v měsíci za nimi přijel, trochu si s nimi pohrál, a pak si jel zase
užívat. Měl to úplně jinak než jeho máma – moje tchyně. Moje děti se pro ni
staly posedlostí. Už od jejich narození byla nepříjemně vlezlá. Neustále chtěla
hlídat, vozit, prosila o fotky a nejraději by mi je sebrala na celý víkend.
Na tom by nebylo
nic hrozného, kdyby Marušce nebyl teprve rok a ona mi ji už tahala
z náručí a oháněla se tím, že si přece taky musím odpočinout. Neměla jsem ji za to nikdy ráda. Navíc úplně nepodporuji její styl výchovy. Všechno mým dětem
dovolí, všechno jim koupí. Stačí, aby si pískli, a babička jim všechno
zařídí.
Několikrát jsem
ji prosila, aby to nedělala, aby na ně byla přísnější. Marně. „Když oni jsou taková zlatíčka, nemůžu jim říct ne,“ odpověděla mi. Už jsem na to rezignovala,
ale teď se ten problém projevil ještě naléhavěji. Když Aleš o děti neprojevil
zájem, projevila ho tchyně. Chce si je brát k sobě velmi často,
nejlépe každý druhý víkend a některá odpoledne. Argumentuje tím, že na kontakt
s nimi má právo.
Já jsem
z toho někdy bezradná. Především proto, že její výchova je mi cizí. Učí je
věci, které bych nikdy nechtěla, aby uměly, rozmazluje je a kupuje si je dárky
a sladkostmi. Já pak oproti ní vypadám jak zloduch. Už i děti to vidí a
k babičce se těší a mě by nejraději vůbec neměly. Jsem z toho
nešťastná, navíc žádné vysvětlování nepomáhá.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
