Náhody se dějí a někdy dovedou zachránit i zdánlivě nezměnitelné. Své o tom ví Drahomíra, která se dostala do finanční krize a nebýt osudové náhody, patrně by skončila v dluhové spirále.
Sice už patřím mezi penzisty, ale za
mlada jsem si na život nestěžovala. Vystudovala jsem vysokou školu a
roky pracovala v oboru, který mě bavil. Jenže čas ubíhá a léta přibývají.
Okolí se mění a ne vždy jde o změnu k lepšímu. V mém případě je každý rok horší a horší. Z penze sotva vyžiji, a když poplatím vše nezbytné, nezbývá mi obvykle ani na ovoce.
Opakovaně se proto ucházím o nějakou doplňující práci, jenže
důchodkyni nikdo nechce. Vždy se objeví
lepší kandidát než já. A tak žiji, z čeho jde. Ty tam jsou doby, kdy jsem
si mohla pořizovat co chvíli nové boty a občas si nechat ušít i šaty na míru.
Dnes nemám ani na přešití konfekce. Dáma ze starých časů je definitivně pryč. „Nezoufej, může být hůř,“ říkávala jsem
si a netušila, jak moc pravdivá slova to jsou.
Vše přitom začalo nenápadně. V bytě, kde bydlím, se jednoho dne porouchala toaleta a
já musela shánět opraváře. Jsem vdova a bohužel už nežije ani náš jediný syn. Instalatérovi bylo třeba zaplatit. Tehdy jsem měla něco málo
bokem, takže účet byl se skřípěním zubů srovnán. Pán odešel a toaleta
fungovala, jenže já byla na dně. Neměla jsem ani korunu a co čert nechtěl,
další den dorazila faktura s doplatky. „Kde teď seženu peníze? Kdo mi pomůže?“ proběhlo mi hlavou. Termín zaplacení se navíc nebezpečně blížil. Zkoušela jsem vše možné, dokonce i sousedy, ale nic.
Mezitím přišlo fiasko s dalším výběrovým řízením a složenka na mě hrůzostrašně mrkala ze stolu.
Zpanikařila jsem a už myslela na nejhorší. Spadnout do dluhů
je totiž lehké a nemusí jít o velké částky. Vždyť mě k zemi složí i
suma, jakou jiní lidé běžně vyhodí za jeden den v obchodním centru a
kavárně. Někdo má a někdo nemá. Já neměla, a když už jsem se připravovala
na nejhorší, utekla jsem z prázdného bytu s nadějí, že alespoň procházka mi udělá dobře.
Udělala, přičemž po cestě jsem narazila na malý
antikvariát. Nedalo mi to a očkem jsem nakoukla dovnitř. Dle očekávání knihy a… staré fotografie. Chvíli jsem si je prohlížela, až mi do oka padl krásný
prvorepublikový pohled. Šlo o velikonoční pozdrav z 20. let a já se už do slečny na snímku totálně zakoukala. Co mě však překvapilo, byla cena.
Pán za něj chtěl jen 10 korun, což jsem dokonce i já mohla v peněžence postrádat.
Zaplatila jsem a pohled odnesla domů. Jenže něco mi nehrálo a já měla tušení, že věc, kterou držím, musí být dražší. Obrázek jsem tudíž vzala ještě
ten den do starožitnictví na druhém konci města a zkusila, za kolik by ho vzali
tam. Nelitovala jsem. Šlo o skutečně hodnotný historický pohled, jehož reálná cena dosáhla několika tisícovek. Částky ještě o málo vyšší, než
kolik jsem potřebovala. Starožitník fotografii vykoupil a mně se ulevilo.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
