Dita bydlela v domě s babičkou. Starala se o ni a byly si velice blízké. Týden po babiččině smrti měla Dita zvláštní zážitek. Babička ji přišla navštívit.
Skoro 23 let jsem žila v jednom domě s babičkou. Ona měla domácnost v prvním patře, já o poschodí výš.
Když jsme nechtěly, nemusely jsme se pár dní vidět. Narodila se mi dcera a krátce na to od nás odešel její otec. Babička mi v životě velmi pomohla. Mohla jsem chodit do práce, a kdykoliv byla dcera nemocná, pohlídala ji. Líbilo se mi, jak si s ní dokázala hrát. Evidentně se babi opět dostala do věku, kdy si ráda pohrála. V době, kdy byla malá, takové hračky nebyly…
Když byla babička ještě čilá, hodně pracovala na zahradě nebo uklízela společné prostory. Někdy mi dokonce i vyžehlila prádlo. Čas plynul a babičce ubývalo sil. Role se obrátily. Nejdříve jsem jí vařila jídlo jen o víkendu. Poté jsem začala uklízet domácnost. Těžce jsem nesla, jak babička chřadla. Věděla jsem, že je to život, ale babičku jsem měla velmi ráda. „Dituško, ty jsi tak hodná holka. Moc ti za všechno děkuji,“ často jsem od babičky slýchala.
Spala jsem a najednou mě vzbudila velká rána. Vylítla jsem z postele a utíkala o patro níž. Našla jsem babičku na zemi. Upadla. Bohužel tak nešťastně, že si zlomila nohu v krčku. Zavolala jsem záchranku a babičku odvezli do nemocnice. Podstoupila operaci a pár týdnů se v nemocnici zotavovala. Snažila jsem se za ní chodit každý druhý den. Zdálo se mi, že je zmatená. Lékař mi potvrdil, že úraz je pro starého člověka velkou zátěží a mnohdy se senior zhorší i mentálně.
Babička mě přestala poznávat. Pletla si příbuzné, rehabilitace nepomáhaly a babička nedokázala chodit. V nemocnici nám doporučili, abychom jí zajistili domov důchodců. Nebudeme schopní se o ni doma důstojně postarat, protože byla trvale upoutána na lůžko. Strojila jsem se na návštěvu za babičkou, když mi zazvonil telefon. „Dobrý den, je mi to moc líto, ale vaše babička před chvílí zemřela,“ sdělil mi mužský hlas.
Nemohla jsem ani brečet. Jen jsem ležela, cítila se vyčerpaná a nekonečně smutná. Nebyla jsem schopná ani vejít do babiččina bytu. Asi týden po její smrti jsem šla po chodbě. Byl večer a nerozsvítila jsem si na cestu. Když jsem procházela okolo jejích dveří, koutkem oka jsem zahlédla babičku. Stála v bílé noční košili na chodbě a usmívala se na mě. Měla pokojný výraz ve tváři. Zastavila jsem se a jen zírala. Pak se babička jakoby rozplynula.
Hned druhý den jsem rozsvítila po celém domě svíčky a otevřela okna. Když tak nad celým zážitkem přemýšlím, nemám strach. Vím, že jsme se měly s babičkou rády a něco ve mně mi říká, že se babička přišla v dobrém rozloučit. Celé jsem to zpracovala do hezkého pocitu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
