Popíjení alkoholu je v České republice stále tolerováno. Dokonce bývá často bráno jako standard, relax, zábava, známka frajerství. Jenže i jedna sklenička vína denně může škodit. „Lidé často tvrdí, že jedna decka denně je přece OK. Ale je to denně, už je tam nějaká pravidelnost a návyk. A to není v pořádku,“ zdůrazňuje Pavlína Doležalová, jejíž maminka byla alkoholička.

Moc dobře tak ví, jak se cítí její klienti, už dospělé děti alkoholiků. „Nejtěžší kapitolou pro ně jsou vztahy. Tady se nebavíme jenom o vztazích partnerských, osobních, intimních, kamarádských nebo pracovních, ale především o vztahu k sobě sama, mít se rád,“ tvrdí. „Ty dospělé děti tím, co doma prožívaly, velmi bojují s nedůvěrou, nejistotou,“ dodává.

Jaké to je očima dítěte být denně doma s alkoholikem?
Jedním
slovem? Je to chaos, nepřehledná situace a často to s
klienty přirovnáváme k minovému poli, kdy nevíte, kde se skrývá jaká nástraha. Nikdo s vámi nemluví o tom, co se děje. Chybí tam nějaké uchopení, pojmenování, zarámování a do toho se vy jako dítě máte nějak rozvíjet, hrát si, hledat sebe sama a fungovat v rodině.

Jak vypadaly vaše dny doma, kdybyste to měla shrnout?
U každého dítěte v dysfunkční rodině to
vypadá jinak, ale zůstává tam princip toho, že nevíte, co čekat. Když se vrátíte ze školy, nevíte, v jakém
stavu bude rodič, na kterého není úplně spoleh, jakou
bude mít náladu, atd. To způsobuje hypervigilanci, tedy takovou ostražitost nebo neustálé napětí, jako byste byla napnutá strunka. To je samozřejmě velmi nepříjemné a vylučuje to možnost
být v klidu.

Co bylo úplně nejhorší?
Zpětně, když jsem se tím probírala i na terapiích, tak určitě ta bezmoc, pocit osamocení. Rozdíl oproti samotě je, že tam byla širší rodina, kamarádi, okolí, sousedé, ale nikdo nezakročil, nezasáhl, nemluvil o tom. Naopak se to tutlalo a byla tam tíha tajemství.

Přebírají děti v těchto rodinách funkci rodičů, kteří třeba nefungují?
Bohužel, a právě to na nich zanechává celoživotní následky. Tomuto jevu říkáme parentifikace. Nejhorší je, že se to dítě stane rodičem vlastních rodičů a často supluje roli záchranáře,
terapeuta a funguje i jako rodič pro sourozence.

My už jsme zmiňovaly, že dítě nemá nikoho blízkého, u nějž by se cítilo v bezpečí, komu by se svěřilo. A okolí často dělá, že nic nevidí, ale to není úplně ta pravá cesta. Co mají ti lidé dělat?
Nejhorší varianta je nedělat nic nebo dělat, že je všechno v pořádku. To minimum, co může každý z nás udělat, je si všímat, ptát se toho dítěte, jestli je všechno v pořádku, co by případně potřebovalo nebo vůbec jak
se má, a registrovat znaky, kdy to dítě je buď super zlobivý extrém a může tak volat o pomoc, přitahuje si pozornost, nebo je
naopak super bezproblémové a hodné. To bývá také varovný signál.

Říkáte ptát se, ale budou ty děti o tom mluvit, nebo se bojí, stydí, případně mají strach?
Bojí
se, stydí se, mají strach, stud, výčitky svědomí. Ale už jenom to, že se
někdo zeptá, dělá hodně. Spousta klientů mi chodí s tím, že jsem první v nějakých
jejich 30 – 60 letech věku, kdo se jich zeptá: „Jak se máte? Je všechno v pořádku? Co teď chcete? Co teď potřebujete?“ Takže tomu dítěti takto
dát najevo, že může, když bude chtít, přijít nebo může mluvit o tom,
jak se cítí a že třeba není všechno tak růžové. To je moc důležitý signál.

Když vy jste byla dítě, tak vaše maminka byla alkoholička. Vinila jste se někdy z toho?
Vinila. Ono když v těch rodinách posloucháte, že je to vaše vina… To tedy nebyl konkrétně můj případ, ale spousta klientů chodí s tím, že jim rodiče říkali: „Kdybych tě neměl, neměla, tak bych nepil nebo nepila.“ Což od těch pečujících osob samozřejmě zraňuje nejvíc a člověka napadne, že když
tedy budu hodná holka, hodný chlapec, budu nosit jedničky, nebudu dělat
problémy, stěžovat si, tak to třeba bude lepší. Ale ono nebude.

Je to v Česku čím dál větší problém? Přibývá žen alkoholiček a já někde četla, že právě ženy na mateřské často sahají k alkoholu. Je to tak?
Já
tedy neznám aktuální čísla, ale říkám si, že to
tady mohlo být pořád, jenom se teď o tom naštěstí začíná mluvit, protože u žen to vnímám jako ještě větší stigma, jako větší
nálepku. Když pije ženská, je to vnímáno hůř než
u chlapa, který jde na pivko do hospody a tam se lidově řečeno ožere. A určitě ta mateřská může být spouštěčem. Je
tam hodně faktorů, třeba izolace nebo nová role, se kterou se žena musím rychle vyrovnat. Do toho ta zodpovědnost a tlak společnosti.

Takže ženy pijí jinak.
Ženy
pijí jinak než muži.

Jak tedy?
Ženy pijí více skrytě, takovéto přelévání do plastových flašek, schovávání
za koše, do prádla. Ženy se také za to více stydí,
kdežto chlap tak nějak zahlásí: „Jdu na jedno.“ V tomhle je jejich přístup odlišný.

Alkoholismus není dědičný, co se týká genů, nicméně děti přebírají vzorce, které doma vidí. Je vůbec možné, aby se člověk z těch vzorců v dospělosti vymanil? Aby je v sobě přepsal?
Je,
a to je super zpráva! Protože kdybychom si řekli, že ne, že s tím nemůžu nic udělat, tak jsme odsouzení pokračovat
v zajetých kolejích. Ale co je potřeba zdůraznit, je, že je to
práce a je to proces. Samo rozhodnutí bohužel nestačí, byť je
to základ. Chce se to připravit na to, že to bude stát energii a spoustu času.

Vztahy, to je velká kapitola asi pro všechny. Jak velká kapitola, jak těžká kapitola, je to pro dospělé děti alkoholiků?
Řekla
bych, že ta nejtěžší. Aspoň z mé praxe, protože tady se nebavíme jenom o
vztazích partnerských, osobních, intimních, kamarádských nebo profesních, ale především o vztahu k sobě sama, mít se rád, o
autenticitě. S tím souvisí zase téma hranic, osobních mezí, a ty dospělé děti tím, co si doma prožívaly, velmi bojují s nedůvěrou, nejistotou.

Je pravda, že lidé, kteří si prožili v dětství život s alkoholikem, často nechtějí děti?
Stává
se to, děje se to. Je to dané tím, že se celý život o někoho starali, o sourozence, rodiče a najednou mají možnost se věnovat
sobě, takže začínají přicházet na to, že by potřebovali mít spíše čas pro
sebe. Ale zase už je tady těch 18+ a společnost očekává, že už budou mít partnery, rodinu, děti, a to zase vyžaduje trošku vědět, kdo
jsem, jestli chci, jaká je moje motivace.

Vy sama jste chodila nebo pořád chodíte na terapie, abyste se srovnala s tím, co se dělo ve vašem dětství. Dlouho jste hledala pomoc. Je v Česku dostatek pomoci pro tyhle případy?
Já
jsem dlouho hledala, zkoušela jsem různé psychologické směry, různé terapeuty.
Ono je to o tom, že si to ne vždycky sedne napoprvé a vlastně je to tak běžné a v pořádku, myslím hledat, kdo nebo co mi sedí. Zvláště když se
mám nějak otevřít a sdílet důvěrné informace. Vždycky klientům doporučuju hledat terapeuta, který
tomu bude trošku rozumět, to znamená u dospělých dětí z alkoholických rodin někoho, kdo se pohybuje kolem závislostí. Ono to má totiž určitá specifika, takže určitě si říct o pomoc,
nebát se hledat. Nevadí, že to nevyjde napoprvé, hlavně, když je tam důvěra, na které to může fungovat.

A poslední věc, která mě zajímá, možná obsáhlá. Kdy už je člověk závislý na alkoholu? Někdo má pocit, že závislost je to v momentě, kdy člověk vypije láhev tvrdého alkoholu, ale co taková decka, dvě deci vína denně, kdy se na to člověk těší? Je to už závislost, i když to nemusí mít velký dopad na zdraví?
To
je právě ono. To, že se na to člověk těší a jde za tím už z práce, tak tam se vždycky ptám: „A co se stane, když tam ten alkohol nebude? Je to i tak OK?“ A tam už lidé často začnou přiznávat, že úplně ne, pro mě je to opravdu to, na co se těším, kam směřuju, za čím jdu. Jinak těch diagnostických kritérií je šest a zkoumá se i dlouhodobost toho chování, motivy, jestli člověk pokračuje v
užívání té látky, i když mu nějakým způsobem škodí po fyzické, psychické nebo vztahové stránce. Ale lidé často tvrdí, že jedna
decka denně je přece OK. Ale je to denně, už je tam nějaká pravidelnost
a návyk. A to není v pořádku.

Co dalšího prozradila psycholožka Pavlína Doležalová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• Zda je alkoholismus dědičný
• Jak se na ní podepsal alkoholismus maminky
• Jaký mají dospělé děti alkoholiků vztah k pití
• Jak velký problém je v Česku alkohol
• Jak mít popíjení alkoholu pod kontrolou
• O výzkumech, které vyvrátily prospěšnost skleničky vína na zdraví

Byli vaši rodiče alkoholici a pořád se s tím těžko srovnáváte nebo se jen chcete někomu svěřit? I vám pomůže psycholožka Pavlína Doležalová (email: psycholog@zarivenitro.cz, telefon: +420 797 759 560).

Popíjení alkoholu je v České republice stále tolerováno. Dokonce bývá často bráno jako standard, relax, zábava, známka frajerství. Jenže i jedna sklenička vína denně může škodit. „Lidé často tvrdí, že jedna decka denně je přece OK. Ale je to denně, už je tam nějaká pravidelnost a návyk. A to není v pořádku,“ zdůrazňuje Pavlína Doležalová, jejíž maminka byla alkoholička.

Moc dobře tak ví, jak se cítí její klienti, už dospělé děti alkoholiků. „Nejtěžší kapitolou pro ně jsou vztahy. Tady se nebavíme jenom o vztazích partnerských, osobních, intimních, kamarádských nebo pracovních, ale především o vztahu k sobě sama, mít se rád,“ tvrdí. „Ty dospělé děti tím, co doma prožívaly, velmi bojují s nedůvěrou, nejistotou,“ dodává.

Jaké to je očima dítěte být denně doma s alkoholikem?
Jedním
slovem? Je to chaos, nepřehledná situace a často to s
klienty přirovnáváme k minovému poli, kdy nevíte, kde se skrývá jaká nástraha. Nikdo s vámi nemluví o tom, co se děje. Chybí tam nějaké uchopení, pojmenování, zarámování a do toho se vy jako dítě máte nějak rozvíjet, hrát si, hledat sebe sama a fungovat v rodině.

Jak vypadaly vaše dny doma, kdybyste to měla shrnout?
U každého dítěte v dysfunkční rodině to
vypadá jinak, ale zůstává tam princip toho, že nevíte, co čekat. Když se vrátíte ze školy, nevíte, v jakém
stavu bude rodič, na kterého není úplně spoleh, jakou
bude mít náladu, atd. To způsobuje hypervigilanci, tedy takovou ostražitost nebo neustálé napětí, jako byste byla napnutá strunka. To je samozřejmě velmi nepříjemné a vylučuje to možnost
být v klidu.

Co bylo úplně nejhorší?
Zpětně, když jsem se tím probírala i na terapiích, tak určitě ta bezmoc, pocit osamocení. Rozdíl oproti samotě je, že tam byla širší rodina, kamarádi, okolí, sousedé, ale nikdo nezakročil, nezasáhl, nemluvil o tom. Naopak se to tutlalo a byla tam tíha tajemství.

Přebírají děti v těchto rodinách funkci rodičů, kteří třeba nefungují?
Bohužel, a právě to na nich zanechává celoživotní následky. Tomuto jevu říkáme parentifikace. Nejhorší je, že se to dítě stane rodičem vlastních rodičů a často supluje roli záchranáře,
terapeuta a funguje i jako rodič pro sourozence.

My už jsme zmiňovaly, že dítě nemá nikoho blízkého, u nějž by se cítilo v bezpečí, komu by se svěřilo. A okolí často dělá, že nic nevidí, ale to není úplně ta pravá cesta. Co mají ti lidé dělat?
Nejhorší varianta je nedělat nic nebo dělat, že je všechno v pořádku. To minimum, co může každý z nás udělat, je si všímat, ptát se toho dítěte, jestli je všechno v pořádku, co by případně potřebovalo nebo vůbec jak
se má, a registrovat znaky, kdy to dítě je buď super zlobivý extrém a může tak volat o pomoc, přitahuje si pozornost, nebo je
naopak super bezproblémové a hodné. To bývá také varovný signál.

Říkáte ptát se, ale budou ty děti o tom mluvit, nebo se bojí, stydí, případně mají strach?
Bojí
se, stydí se, mají strach, stud, výčitky svědomí. Ale už jenom to, že se
někdo zeptá, dělá hodně. Spousta klientů mi chodí s tím, že jsem první v nějakých
jejich 30 – 60 letech věku, kdo se jich zeptá: „Jak se máte? Je všechno v pořádku? Co teď chcete? Co teď potřebujete?“ Takže tomu dítěti takto
dát najevo, že může, když bude chtít, přijít nebo může mluvit o tom,
jak se cítí a že třeba není všechno tak růžové. To je moc důležitý signál.

Když vy jste byla dítě, tak vaše maminka byla alkoholička. Vinila jste se někdy z toho?
Vinila. Ono když v těch rodinách posloucháte, že je to vaše vina… To tedy nebyl konkrétně můj případ, ale spousta klientů chodí s tím, že jim rodiče říkali: „Kdybych tě neměl, neměla, tak bych nepil nebo nepila.“ Což od těch pečujících osob samozřejmě zraňuje nejvíc a člověka napadne, že když
tedy budu hodná holka, hodný chlapec, budu nosit jedničky, nebudu dělat
problémy, stěžovat si, tak to třeba bude lepší. Ale ono nebude.

Je to v Česku čím dál větší problém? Přibývá žen alkoholiček a já někde četla, že právě ženy na mateřské často sahají k alkoholu. Je to tak?
Já
tedy neznám aktuální čísla, ale říkám si, že to
tady mohlo být pořád, jenom se teď o tom naštěstí začíná mluvit, protože u žen to vnímám jako ještě větší stigma, jako větší
nálepku. Když pije ženská, je to vnímáno hůř než
u chlapa, který jde na pivko do hospody a tam se lidově řečeno ožere. A určitě ta mateřská může být spouštěčem. Je
tam hodně faktorů, třeba izolace nebo nová role, se kterou se žena musím rychle vyrovnat. Do toho ta zodpovědnost a tlak společnosti.

Takže ženy pijí jinak.
Ženy
pijí jinak než muži.

Jak tedy?
Ženy pijí více skrytě, takovéto přelévání do plastových flašek, schovávání
za koše, do prádla. Ženy se také za to více stydí,
kdežto chlap tak nějak zahlásí: „Jdu na jedno.“ V tomhle je jejich přístup odlišný.

Alkoholismus není dědičný, co se týká genů, nicméně děti přebírají vzorce, které doma vidí. Je vůbec možné, aby se člověk z těch vzorců v dospělosti vymanil? Aby je v sobě přepsal?
Je,
a to je super zpráva! Protože kdybychom si řekli, že ne, že s tím nemůžu nic udělat, tak jsme odsouzení pokračovat
v zajetých kolejích. Ale co je potřeba zdůraznit, je, že je to
práce a je to proces. Samo rozhodnutí bohužel nestačí, byť je
to základ. Chce se to připravit na to, že to bude stát energii a spoustu času.

Vztahy, to je velká kapitola asi pro všechny. Jak velká kapitola, jak těžká kapitola, je to pro dospělé děti alkoholiků?
Řekla
bych, že ta nejtěžší. Aspoň z mé praxe, protože tady se nebavíme jenom o
vztazích partnerských, osobních, intimních, kamarádských nebo profesních, ale především o vztahu k sobě sama, mít se rád, o
autenticitě. S tím souvisí zase téma hranic, osobních mezí, a ty dospělé děti tím, co si doma prožívaly, velmi bojují s nedůvěrou, nejistotou.

Je pravda, že lidé, kteří si prožili v dětství život s alkoholikem, často nechtějí děti?
Stává
se to, děje se to. Je to dané tím, že se celý život o někoho starali, o sourozence, rodiče a najednou mají možnost se věnovat
sobě, takže začínají přicházet na to, že by potřebovali mít spíše čas pro
sebe. Ale zase už je tady těch 18+ a společnost očekává, že už budou mít partnery, rodinu, děti, a to zase vyžaduje trošku vědět, kdo
jsem, jestli chci, jaká je moje motivace.

Vy sama jste chodila nebo pořád chodíte na terapie, abyste se srovnala s tím, co se dělo ve vašem dětství. Dlouho jste hledala pomoc. Je v Česku dostatek pomoci pro tyhle případy?
Já
jsem dlouho hledala, zkoušela jsem různé psychologické směry, různé terapeuty.
Ono je to o tom, že si to ne vždycky sedne napoprvé a vlastně je to tak běžné a v pořádku, myslím hledat, kdo nebo co mi sedí. Zvláště když se
mám nějak otevřít a sdílet důvěrné informace. Vždycky klientům doporučuju hledat terapeuta, který
tomu bude trošku rozumět, to znamená u dospělých dětí z alkoholických rodin někoho, kdo se pohybuje kolem závislostí. Ono to má totiž určitá specifika, takže určitě si říct o pomoc,
nebát se hledat. Nevadí, že to nevyjde napoprvé, hlavně, když je tam důvěra, na které to může fungovat.

A poslední věc, která mě zajímá, možná obsáhlá. Kdy už je člověk závislý na alkoholu? Někdo má pocit, že závislost je to v momentě, kdy člověk vypije láhev tvrdého alkoholu, ale co taková decka, dvě deci vína denně, kdy se na to člověk těší? Je to už závislost, i když to nemusí mít velký dopad na zdraví?
To
je právě ono. To, že se na to člověk těší a jde za tím už z práce, tak tam se vždycky ptám: „A co se stane, když tam ten alkohol nebude? Je to i tak OK?“ A tam už lidé často začnou přiznávat, že úplně ne, pro mě je to opravdu to, na co se těším, kam směřuju, za čím jdu. Jinak těch diagnostických kritérií je šest a zkoumá se i dlouhodobost toho chování, motivy, jestli člověk pokračuje v
užívání té látky, i když mu nějakým způsobem škodí po fyzické, psychické nebo vztahové stránce. Ale lidé často tvrdí, že jedna
decka denně je přece OK. Ale je to denně, už je tam nějaká pravidelnost
a návyk. A to není v pořádku.

Co dalšího prozradila psycholožka Pavlína Doležalová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• Zda je alkoholismus dědičný
• Jak se na ní podepsal alkoholismus maminky
• Jaký mají dospělé děti alkoholiků vztah k pití
• Jak velký problém je v Česku alkohol
• Jak mít popíjení alkoholu pod kontrolou
• O výzkumech, které vyvrátily prospěšnost skleničky vína na zdraví

Byli vaši rodiče alkoholici a pořád se s tím těžko srovnáváte nebo se jen chcete někomu svěřit? I vám pomůže psycholožka Pavlína Doležalová (email: psycholog@zarivenitro.cz, telefon: +420 797 759 560).