Záchytky by měly být svým způsobem nehostinná místa, aby se do nich lidé neradi vraceli. V průběhu historie však šlo leckdy dočasným hostům těchto zařízení o život. A to nejen kvůli nevyhovujícím podmínkám, ale také faktu, že jste si tam mohli někdy připadat jako v blázinci.
Po většinu dvacátého století se záchytkám věnovalo jen málo pozornosti. Šlo přece jen o dočasný pobyt, než se opilec probudí do bolavého rána, kdy mu bude na rameni sedět pořádně velká opice. Jenomže na záchytkách nekončili jen násoskové, ale také aktivisté a lidé odsouzení k psychickému mučení a samovazbě. Ač se situace na mnoha místech zlepšila, v USA jsou někteří lidé drženi celé dny za mřížemi, jiní se zase již nikdy nevrátí domů.
V několika zemích, včetně Spojených států, jsou k opilcům nesmlouvaví. Kdo je na veřejnosti takzvaně společensky unaven, putuje na záchytku, což je obvykle menší cela v klasickém vězení. Tam lidé čekají až do ranního slyšení, kdy je jim uložen nějaký trest. Někdy je tam člověk sám, jiné záchytky však mohou pojmout až dvě stě lidí.
V sedmdesátých letech měla téměř polovina amerických věznic své vlastní záchytky. Některé z nich měly světlo, matraci i ventilaci. Jiné byly bez oken, toalety, topení a postele. A bohužel tento stav někde přetrvává dodnes. Včetně nedostupnosti lékařské péče.
Na konci devatenáctého století se dalo záchytkou nazvat ledacos. Třeba i izolovanou chatrč, která měla tu nejslabší ochranu před různými přírodními živly. Dle knihy The Bald Old Days of Colorado od spisovatelky Randi Samuelson Brown vypadala tehdy v Coloradu záchytka takto: několik stlučených prken bez ventilace a umístěných na okrajích města.
Teplota tam byla vždy extrémní, jak v létě, tak i v zimě. Pobyt v takovém provizorním vězení mohl způsobit i smrt. Úsměvná je na tom pouze jedna věc. Na záchytce v Mokane ve státě Missouri skončil jako jeden z prvních její stavitel. Mohl tak ochutnat vlastní medicínu.
V Sovětském svazu se záchytkám říkalo „vytrezvitel“, tedy doslova, že tam má člověk vystřízlivět. Pánové Waltraud Ernst a Thomas Müller v knize Alcohol, Psychiatry and Society uvádějí, že bolševici byli schopni do svých záchytek nacpat až třicet lidí. Kdo chtěl na svobodu, musel si zaplatit. Pokud na to dotyčný neměl, putoval do nemocnice na léčbu a detox. O této skutečnosti byl rovněž informován zaměstnavatel. A právě zde byl zaznamenán vysoký počet úmrtí. Lékaři se do těchto zařízení moc nehrnuli.
Za hranicemi v Norském království nebyla situace o nic lepší. Psychiatr Johan Scharffenberg uvedl, že na počátku dvacátého století byly norské záchytky srovnatelné se zastaralými ústavy pro duševně choré.
Někteří zadržení lidé se ze záchytky bohužel nikdy nedostanou. V tomto případě je samozřejmě řeč o sebevraždách, které nejsou na záchytkách ojedinělým jevem. V některých případech docházelo k brutálnímu bití opilých lidí anebo sexuálnímu zneužívání. Za vše hovoří smutný případ jedné ženy, která v roce 1949 zanechala na stěně vzkaz napsaný rtěnkou, vysvětlující důvod toho, proč si sáhla na život: „Neumíte si to představit. Dnes v noci jsem prošla tisícími pekly“.
Pomyslným světlem na konci tohoto velmi temného tunelu jsou alternativní tresty, které již některé státy zavedly. Kdo vygruntuje celou záchytku, že se leskne jako nová, může jít bez dalších otázek domů.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Drunk tank
Grunge.com: The Dark And Grim History Of Drunk Tanks
