Dáša během
menopauzy velmi přibrala, ale rozhodla se s tím něco dělat. Pomáhalo jen pravidelné
cvičení, během dvou let výrazně zhubla. Málem ji to ale stálo manželství!
Když jsem začala bez
jakékoliv změny životního stylu přibírat, měla jsem pocit, že se mi hroutí
svět. Ten nárůst nešlo zastavit! Menopauza si vybrala svou daň a mé tělo se
měnilo k nepoznání. Každý pohled do zrcadla mě deptal. Začala jsem hledat
cesty, jak se vrátit zpět do formy. Dieta a koktejly? Nezabraly! Krémy a
přípravky na hubnutí? Vyhozené peníze. Ale pak jsem objevila kouzlo cvičení.
Začalo to
nenápadně – pár lekcí jógy, pilates a první fitness víkend… Postupně jsem ale
přidávala intenzivnější tréninky. Stávala jsem se posedlá svou hmotností, a
vážila se i třikrát denně. Po roce jsem měla o dvanáct kilo méně, měření
hlásilo výrazný úbytek tuku na úkor svalů! Stala se ze mě jiná Dagmar.
Byla jsem nadšená
a také posedlá! Po dvou letech jsem zhubla celkem 23 kilo. „To je skvělé,“
slyšela jsem od kamarádek. „Vypadáš božsky!“ říkala mi trenérka. Jenže
něco nebylo v pořádku… Cvičení se pro mě stávalo drogou. Denně jsem potřebovala
svou dávku endorfinů, jinak jsem byla podrážděná, protivná a nespokojená. „Miláčku, nemůžeš si dát volno aspoň dnes?“ ptal se mě muž, když jsem s teplotou
sedala na rotoped. Jenže já zkrátka nemohla vynechat.
V průběhu
dvou let se změnilo nejen mé tělo, ale i mé myšlení. Byla jsem na sebe hrozně
tvrdá, a pokud jsem vynechala cvičení, byl se mnou život k nesnesení. Jenže
pak jsem absolvovala drobnou operaci a musela jsem zapomenout několik týdnů na trénink.
Myslela jsem, že zešílím! Nemohla jsem se soustředit na nic jiného.
„Neblázni, jsi po zákroku v břiše. Prostě odpočívej!“ mluvil mi do duše manžel. Ale mě to
nezajímalo. Být doma v klidu pro mě představovalo děsivou noční můru. „Co když zase přiberu!?“ byla má jediná myšlenka. Když jsem necvičila, byla
jsem schopná na muže vystartovat kvůli maličkosti. „Dříve jsi sice měla pár kilo navíc, ale byla jsi šťastnější a já také. Stýská se mi po mé spokojené Dáše. Jdu ven a nevím, kdy se vrátím,“ řekl mi jednou večer Jan a beze slova
odešel. Nikdy nic takového neudělal!
Konečně mi začalo
docházet, že má posedlost cvičením má i odvrácenou stranu. Nešlo už jen o
zdraví nebo vzhled, stala jsem se závislou! Pokud jsem cvičení vynechala, vnímala
jsem ten den jako bezcenný a ztracený. Naše manželské neshody se stupňovaly a Jan
byl doma méně a méně. Raději zůstával v práci.
„Mami, vzpamatuj se, táta je hrozně nešťastný! Sedí u mě a nechce domů!“ zavolala mi
jednoho dne dospělá dcera. A to byl začátek mé cesty zpět. Pokouším se zvolnit,
cvičit s rozumem, manželovi říkám, že ho mám ráda a dva večery
v posilovně jsem vyměnila za rodinný večer s mým báječným mužem. Věřím,
že jsem na dobré cestě.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
