Probudila jsem se s úsměvem na tváři. Bylo páté výročí naší svatby, den, který měl být výjimečný. Často jsem Martinovi nenápadně naznačovala, že bych si přála šperky. Myslela jsem, že to pochopí.
K výročí svatby jsem očekávala hezký dárek
Moje kolegyně dostávaly k výročí romantické dárky – náhrdelníky, prstýnky, květiny nebo dokonce večeři při svíčkách. Martin nikdy nebyl na romantiku, ale tohle přece bylo naše výročí! Byla jsem si jistá, že se tentokrát bude snažit. Čekala jsem na jeho příchod domů a představovala si, co pro mě nachystal.
Když jsem konečně slyšela klíč v zámku, srdce mi začalo bušit rychleji. Vešel dovnitř… a nesl košík hub. Myslela jsem si, že je to vtip, že za chvíli vytáhne něco lepšího. Ale ne, byly to jen houby. V tu chvíli moje naděje zmizela a nahradilo ji zklamání.
„Martine, co to má být?“ zeptala jsem se rozpačitě.
„Co tím myslíš?“ odpověděl s bezstarostným úsměvem.
Položil košík na stůl a podíval se na mě hrdě, jako by ty houby měly nějakou kouzelnou moc. Houby! Na výročí svatby!
„Takový úlovek se mi nepoštěstil už dlouho…“ řekl, jako by mě to mělo potěšit.
„Houby? Na naše výročí?“ snažila jsem se udržet podrážděnost na uzdě, ale chlad v mém hlase mu neunikl.
„Myslel jsem, že bychom si spolu něco uvařili. Vždyť víš, strávili bychom čas společně, jako dřív…“ vysvětloval, ale jeho hlas už nezněl tak jistě.
„Uvařit? Na výročí?“ vybuchla jsem. „Opravdu sis myslel, že mi houby budou stačit? Místo květin, místo šperků… mi přineseš košík hub?“
Díval se na mě překvapeně, jako bych řekla něco, co vůbec nečekal…
Byla jsem na manžela naštvaná
Vztek se ve mně hromadil. Bez přemýšlení jsem popadla košík a zamířila k oknu. Martin pochopil, co chci udělat, a snažil se mě zastavit.
„Darino, co to děláš?“ natahoval ke mně ruce. Otevřela jsem okno a vyhodila všechny houby na trávník. Hluboko uvnitř jsem věděla, že jednám impulzivně, ale můj vztek byl příliš silný. Dívala jsem se, jak houby dopadají na trávu.
„Nepotřebuji houby, Martine! Potřebuji manžela, který mě chápe!“ vykřikla jsem a podívala se mu do očí.
Tvář se mu okamžitě změnila. V jeho očích jsem spatřila něco, co mě zranilo – zklamání a smutek. Stál tam bez hnutí, jako by nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ticho, které následovalo, bylo nesnesitelné. Neměla jsem odvahu říct něco dalšího, i když jsem cítila, že jsem to přehnala. Martin se beze slova otočil a odešel z kuchyně, nechal mě samotnou v tom tíživém tichu…
Manžel mi prozradil překvapení
O několik hodin později jsem seděla u stolu a přemýšlela o tom, co se stalo. Věděla jsem, že jsem to přehnala. Pak jsem zaslechla jeho kroky. Vešel do kuchyně a vypadal sklíčeně.
„Darino…“ začal tiše. „Musím ti něco říct.“
Podívala jsem se na něj s obavami.
„V tom košíku hub… bylo něco víc…“ řekl sotva slyšitelně.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se opatrně.
„Schoval jsem tam prstýnek…“ zašeptal. „Chtěl jsem, abys ho našla, až budeme připravovat houby. Doufal jsem, že tě to překvapení potěší…“
Svět kolem mě se zastavil. Srdce mi začalo bít jako o závod a v hlavě mi proběhla jediná myšlenka – zničila jsem všechno. Vyhodila jsem jeho dárek…
Zranila jsem ho
„Martine…“ zašeptala jsem. „Nevěděla jsem… Nechtěla jsem… Opravdu…“
Díval se na mě s takovou bolestí v očích, že jsem to nemohla snést. Udělala jsem něco strašného, ale nedokázala jsem najít slova, kterými bych to napravila.
„Ani jsi nepočkala…“ řekl tiše. „Vždycky to děláš. Jednáš dřív, než zjistíš, co jsem vlastně chtěl udělat. Nikdy mi nedáváš šanci.“
Jeho slova mě zasáhla plnou silou. Měl pravdu. Byla jsem impulzivní, příliš rychle jsem reagovala, aniž bych přemýšlela nad důsledky. Snažila jsem se něco říct, ale stále jsem nemohla najít správná slova.
„Martine, já… já prostě… jsem očekávala něco jiného,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že to zní uboze.
„Vždycky očekáváš něco jiného,“ odpověděl s hořkostí v hlase. „Nikdy nejsi spokojená s tím, co ti můžu nabídnout. Snažil jsem se, Darino. Ale to nikdy nestačí, že?“
Stála jsem před ním úplně bezmocná. Zklamala jsem ho. A nejhorší bylo, že to nešlo vzít zpět.
Martin už neřekl ani slovo. Otočil se a odešel. Dívala jsem se, jak se za ním zavřely dveře, a najednou jsem měla pocit, že ztrácím něco víc než jen tento večer. Podívala jsem se z okna na trávník, kde stále ležely rozházené houby. Uvědomila jsem si, že tu nešlo o houby. Zničila jsem něco mnohem důležitějšího – Martinovu důvěru. Svojí impulzivností, svými očekáváními, která nikdy nemohl splnit. Teď zbývá otázka, jestli to, co se mezi námi stalo, jde napravit, nebo jestli se naše manželství už nikdy nezotaví…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
