Herečka Darija Pavlovičová (22) se v roce 2023 stala královnou tanečního parketu po boku tanečníka Dominika Vodičky. Mladý pár nepatřil k favoritům soutěže, přesto se jim nakonec podařilo zvítězit. „Nevěřili nám, nezvali nás na rozhovory, na které zvali ostatní, šatnu jsme dostali úplně bokem. Ale nakonec to vlastně bylo hrozně milé, celý ten průběh. Všechno to bylo jedno velké překvapení,“ vzpomíná dnes s nostalgií Darija, která díky StarDance získala mnohem víc než křišťálovou sošku a vrtkavý pel slávy – v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou říká, že díky extrémně těžké soutěži začala víc myslet na sebe. Před sebou dnes máme Dariju, která je o poznání sebevědomější a která má velmi odvážné plány do budoucna.

Darijo, začíná nový ročník StarDance. Cítíš stále, že zatím jsi královnou tanečního parketu ty?
Asi ano. Vlastně se tolik věcí nezměnilo.

Přišlo mi, že tomu stále nemůžeš uvěřit.
Bylo to hrozně rychlé. Celý ten proces soutěže se semlel hrozně rychle a člověk vůbec nemá čas ani šanci to jakkoliv vstřebat. Poslední tečka byla, že jsem to vyhrála, a to jsem dlouho nezvládla pochopit. Teď už vím, že to tak je a že ta informace je pravdivá. Zvládla jsem si to vstřebat. Ale hned po přenosu to bylo úplné šílenství.

Dokonce jsem si přála vidět, že je mezi tebou a Dominikem Vodičkou nějaké jiskření. Pokud nebylo, tak jste to hezky hráli.
Děkujeme. Nemyslím, že by něco bylo hrané, to asi ne, ale milostné jiskření tam také nebylo. Chápali jsme ty spekulace a říkali jsme si, že vlastně přišly dost pozdě. Média to začala probírat až třeba ve čtvrtém kole, a to jsme si řekli, že jim to trvalo. Byli jsme nejmladší pár.

A podle mě vám nikdo nevěřil, nikdo neviděl váš potenciál.
Je to tak. Ale moje první cha cha byla opravdu strašná. Nevěřili nám, nezvali nás na rozhovory, na které zvali ostatní, šatnu jsme dostali úplně bokem. Ale nakonec to vlastně bylo hrozně milé, celý ten průběh. Všechno to bylo jedno velké překvapení.

Dodnes si vzpomínám na bolest nohou a také zad při standardu. Měla jsi to také? Přijde mi, že jsi víla, a víly nic nebolí.
Víly to bolí, bohužel. Víly bolí hodně věcí. Pořád jsem měla natažené nějaké svaly, chodila jsem pravidelně na fyzioterapie, bolelo mě úplně všechno. Neustále jsem měla nějaké tejpy, dokonce i během přímých přenosů – byla to béžová tejpa. Měla jsem zatejpovaná záda, vyhozené žebro. Pořád mi něco bylo, pořád mě něco bolelo. Nebyla jsem zvyklá na takovou zátěž, takže to bylo opravdu hrozné. Občas jsem se modlila, aby už byl konec, protože toho bylo dost.

Od kolikátého kola?
Od pátého nebo šestého, protože to jsem začala být na každý přenos nemocná. Rýmička, teploty. Bylo to tak náročné a těžké, že jsem některé přenosy ani nevěděla, kde jsem a co jsem, jen jsem to odtancovala. Přišla jsem domů – a ráno znovu. Musí se zkoušet, trénovat, tři dny na novou choreografii, a do toho ještě společné tance.

Výhra ve StarDance musela změnit tvé myšlení. Jaká byla ta změna?
Určitě v tom, že jsem se začala dávat víc na první místo. Díky Bohu jsem se musela naučit přestat se upozaďovat kvůli jiným lidem, což byla moje hodně špatná vlastnost. Takže tohle se stalo a díky tomu jsem se konečně vzpamatovala.

Takže teď už jsme na dobré cestě?
Myslím, že celý můj život je cesta k tomu, abych se pořád měnila a zlepšovala, dávala na sebe víc pozor.

Zažila jsi konflikt na škole, kde jsi vzdorovala vedení. Jak na to reaguje tvá generace? Ta moje byla naučná trochu víc poslouchat a nevzdorovat.
Bohužel teď nejsem v kontaktu s nikým, kdo studuje na konzervatoři, takže ani netuším, jak to tam teď probíhá. Kdybych měla mluvit o našem ročníku, tak jsme byli hodně vzdorní. Často jsme dávali najevo, když se nám něco nelíbilo – ať už jsme chodili za pedagogy, nebo za ředitelem, který nás potom už hrozně neměl rád. Pořád jsme za ním chodili s něčím, s čím jsme měli problém. „Tohle se nám nelíbí. Proč s tím někdo něco nedělá?“

Co bys jako mladá herečka na škole ideálně potřebovala?
Studenti nejsou mladí herci. Na konzervatoři jsou velmi mladí lidé, hlavně na začátku, kdy jim je třináct nebo čtrnáct let. Člověk nezná ani sám sebe, natož aby mohl říct a znát, co je správně a co ne, takže se hledá sám.
Od pedagogů by potřeboval spíše jistotu, spolehlivost, oporu a důvěru, že se jim může odevzdat. To je velmi citlivá věc – v tomto věku. My jsme neměli pocit, že bychom s profesory herectví tohle mohli udělat. Spíše bylo zneužíváno naší odevzdanosti a neúmyslně ubližováno. Myslím, že je důležité uvědomit si, že malé děti jsou hodně citlivé a všechno je může zranit nebo jim ublížit, poškodit je do budoucna. Tohle je na školách důležité, ať už je to konzervatoř, nebo DAMU.

Umění přitom dělají lidé, kteří jsou citliví, chvílemi přecitlivělí.
No jasně. Proto je to tak křehká věc, se kterou lidé pracují, hlavně na té konzervatoři. Lidé jsou tam mladí a neví, co je dobře nebo není dobře, hledají se. Učí se herectví, což je také šílená věc: „Uč se herectví!“ Kdo ti má říct, co děláš opravdu správně, nebo fakt špatně? Každý k tomu má trochu jiný přístup a jiné způsoby, jak dělat některé nuance. Spíš je to hodně o hledání – být otevřený.

Herecký život je o hledání, jak to máš aktuálně ty? Kam bys ráda zamířila? Film, divadlo, seriál?
Aktuálně hodně inklinuji k filmu. Dřív jsem nebyla schopná odpovědět na otázku, co bych si vybrala spíš – jestli divadlo, nebo film. Vždycky jsem říkala, že obojí. Teď jsem od divadla na chvilku upustila a spíš natáčím. Snažím se hledat v tomto světě mnohem víc. Ráda bych natočila nějaký hezký film.

Co je hezký film?
Film, který má dobrý scénář, je zajímavý a lidé tam mluví jako v opravdovém životě, ne jako z knihy. Má hezkou kameru, ve štábu lidi, co si rozumí, a chtějí vytvořit něco hezkého. Nemusí to být nic konkrétního, ani konkrétní žánr. Ale když se všechny tyhle složky sejdou, tak může vzniknout něco fajnového.

Při tvé vizáži a talentu, nechceš zkusit Ameriku?
Ráda bych.

Co pro to děláš?
Teď podnikám určité kroky. Ale vlastně teď o tom nechci mluvit, dokud je nepodniknu – abych nic nezakřikla. Příště třeba prozradím víc. Samozřejmě, že je to hezký sen, ale je to stejné jako s tou konzervatoří. Člověk neví, jestli vůbec udělá přijímačky, a když je udělá, tak je vhozený do něčeho, kde se rozhlíží, ale vlastně už je v nějakém procesu. Neví, co se děje, jen se s tím musí poprat.

Než jsi šla na herectví, měla jsi mezi vysněnými zaměstnáními letušku nebo pilota. Pilotní průkaz si pořád můžeš dovolit.
Můžu. A určitě o tom přemýšlím.

Na tvém seznamu dále byla veterinářka, psycholožka…
Veterinářka, protože jsem milovnicí zvířat, a psycholožka, protože mě zajímaly lidské interakce – číst lidi podle řeči těla. Ale vlastně je dobře, že jsem tam nešla. Jen bych zkoumala lidi.

To stejně děláš v herectví.
No právě.

U pana Šípa jsi mluvila o tom, že chodíš na psychoterapie. Je skvělé, když o tom lidé mluví otevřeně. Jak jsi aktuálně na tom? Stále je navštěvuješ?
Teď aktuálně ne. Neměla jsem potřebu. Po jisté době jsem tahle sezení přestala podnikat. Jasně. Hodně lidí se mi po odvysílání Všechnoparty ozvalo: „Ty chodíš na psychinu, na psychiatra.“ Lidé si často pletou pojmy. Kdo je psycholog, psychiatr, psychoterapeut, co to všechno obnáší.

Ano, to je častý problém, proto je dobře, že jsi tohle téma zvedla.
Když mezi staršími kamarády zmíním: „Hele, máš tenhle problém už delší dobu, očividně nevíš, co s tím, tak zkus terapii.“ A odpověď je většinou: „Ne, nechci se dělit o svůj soukromý život s cizími lidmi,“ a podobné odmítání. Je to každého volba. Psychoterapie není o tom, že by vás někdo rozebíral. Nepotřebuje vědět vaše tajemství a nebude se o tom bavit doma s manželem: „Hele, teď jsem měla klienta, tomu neuvěříš!“ Tihle lidé jsou od toho, aby pomohli říct třeba jen banální věc, která je všeobecně známá, ale která tě nasměruje. Řekneš si: „Jasně, že mě to nenapadlo!“

Už jen tím, že to vyslovíš, se spousta věcí srovná.
Je to tak, jak říkáš.

O čem dalším promluvila vítězka StarDance 2023 Darija Pavlovičová:

• Jak vzpomíná na moment svého vítězství
• Zda ji letos čeká tancování na plesech
• V čem je tanec na plesech jiný než StarDance
• Proč se musela rozloučit s milovaným koněm
• Jaký má sen ohledně vlastní farmy
• Proč si zamilovala cestovat sama
• Který dramatický zážitek už během cestování zažila

Na fotografie Dariji Pavlovičové z talk show Na kafeečko i na další její snímky se můžete podívat v naší galerii.

Herečka Darija Pavlovičová (22) se v roce 2023 stala královnou tanečního parketu po boku tanečníka Dominika Vodičky. Mladý pár nepatřil k favoritům soutěže, přesto se jim nakonec podařilo zvítězit. „Nevěřili nám, nezvali nás na rozhovory, na které zvali ostatní, šatnu jsme dostali úplně bokem. Ale nakonec to vlastně bylo hrozně milé, celý ten průběh. Všechno to bylo jedno velké překvapení,“ vzpomíná dnes s nostalgií Darija, která díky StarDance získala mnohem víc než křišťálovou sošku a vrtkavý pel slávy – v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou říká, že díky extrémně těžké soutěži začala víc myslet na sebe. Před sebou dnes máme Dariju, která je o poznání sebevědomější a která má velmi odvážné plány do budoucna.

Darijo, začíná nový ročník StarDance. Cítíš stále, že zatím jsi královnou tanečního parketu ty?
Asi ano. Vlastně se tolik věcí nezměnilo.

Přišlo mi, že tomu stále nemůžeš uvěřit.
Bylo to hrozně rychlé. Celý ten proces soutěže se semlel hrozně rychle a člověk vůbec nemá čas ani šanci to jakkoliv vstřebat. Poslední tečka byla, že jsem to vyhrála, a to jsem dlouho nezvládla pochopit. Teď už vím, že to tak je a že ta informace je pravdivá. Zvládla jsem si to vstřebat. Ale hned po přenosu to bylo úplné šílenství.

Dokonce jsem si přála vidět, že je mezi tebou a Dominikem Vodičkou nějaké jiskření. Pokud nebylo, tak jste to hezky hráli.
Děkujeme. Nemyslím, že by něco bylo hrané, to asi ne, ale milostné jiskření tam také nebylo. Chápali jsme ty spekulace a říkali jsme si, že vlastně přišly dost pozdě. Média to začala probírat až třeba ve čtvrtém kole, a to jsme si řekli, že jim to trvalo. Byli jsme nejmladší pár.

A podle mě vám nikdo nevěřil, nikdo neviděl váš potenciál.
Je to tak. Ale moje první cha cha byla opravdu strašná. Nevěřili nám, nezvali nás na rozhovory, na které zvali ostatní, šatnu jsme dostali úplně bokem. Ale nakonec to vlastně bylo hrozně milé, celý ten průběh. Všechno to bylo jedno velké překvapení.

Dodnes si vzpomínám na bolest nohou a také zad při standardu. Měla jsi to také? Přijde mi, že jsi víla, a víly nic nebolí.
Víly to bolí, bohužel. Víly bolí hodně věcí. Pořád jsem měla natažené nějaké svaly, chodila jsem pravidelně na fyzioterapie, bolelo mě úplně všechno. Neustále jsem měla nějaké tejpy, dokonce i během přímých přenosů – byla to béžová tejpa. Měla jsem zatejpovaná záda, vyhozené žebro. Pořád mi něco bylo, pořád mě něco bolelo. Nebyla jsem zvyklá na takovou zátěž, takže to bylo opravdu hrozné. Občas jsem se modlila, aby už byl konec, protože toho bylo dost.

Od kolikátého kola?
Od pátého nebo šestého, protože to jsem začala být na každý přenos nemocná. Rýmička, teploty. Bylo to tak náročné a těžké, že jsem některé přenosy ani nevěděla, kde jsem a co jsem, jen jsem to odtancovala. Přišla jsem domů – a ráno znovu. Musí se zkoušet, trénovat, tři dny na novou choreografii, a do toho ještě společné tance.

Výhra ve StarDance musela změnit tvé myšlení. Jaká byla ta změna?
Určitě v tom, že jsem se začala dávat víc na první místo. Díky Bohu jsem se musela naučit přestat se upozaďovat kvůli jiným lidem, což byla moje hodně špatná vlastnost. Takže tohle se stalo a díky tomu jsem se konečně vzpamatovala.

Takže teď už jsme na dobré cestě?
Myslím, že celý můj život je cesta k tomu, abych se pořád měnila a zlepšovala, dávala na sebe víc pozor.

Zažila jsi konflikt na škole, kde jsi vzdorovala vedení. Jak na to reaguje tvá generace? Ta moje byla naučná trochu víc poslouchat a nevzdorovat.
Bohužel teď nejsem v kontaktu s nikým, kdo studuje na konzervatoři, takže ani netuším, jak to tam teď probíhá. Kdybych měla mluvit o našem ročníku, tak jsme byli hodně vzdorní. Často jsme dávali najevo, když se nám něco nelíbilo – ať už jsme chodili za pedagogy, nebo za ředitelem, který nás potom už hrozně neměl rád. Pořád jsme za ním chodili s něčím, s čím jsme měli problém. „Tohle se nám nelíbí. Proč s tím někdo něco nedělá?“

Co bys jako mladá herečka na škole ideálně potřebovala?
Studenti nejsou mladí herci. Na konzervatoři jsou velmi mladí lidé, hlavně na začátku, kdy jim je třináct nebo čtrnáct let. Člověk nezná ani sám sebe, natož aby mohl říct a znát, co je správně a co ne, takže se hledá sám.
Od pedagogů by potřeboval spíše jistotu, spolehlivost, oporu a důvěru, že se jim může odevzdat. To je velmi citlivá věc – v tomto věku. My jsme neměli pocit, že bychom s profesory herectví tohle mohli udělat. Spíše bylo zneužíváno naší odevzdanosti a neúmyslně ubližováno. Myslím, že je důležité uvědomit si, že malé děti jsou hodně citlivé a všechno je může zranit nebo jim ublížit, poškodit je do budoucna. Tohle je na školách důležité, ať už je to konzervatoř, nebo DAMU.

Umění přitom dělají lidé, kteří jsou citliví, chvílemi přecitlivělí.
No jasně. Proto je to tak křehká věc, se kterou lidé pracují, hlavně na té konzervatoři. Lidé jsou tam mladí a neví, co je dobře nebo není dobře, hledají se. Učí se herectví, což je také šílená věc: „Uč se herectví!“ Kdo ti má říct, co děláš opravdu správně, nebo fakt špatně? Každý k tomu má trochu jiný přístup a jiné způsoby, jak dělat některé nuance. Spíš je to hodně o hledání – být otevřený.

Herecký život je o hledání, jak to máš aktuálně ty? Kam bys ráda zamířila? Film, divadlo, seriál?
Aktuálně hodně inklinuji k filmu. Dřív jsem nebyla schopná odpovědět na otázku, co bych si vybrala spíš – jestli divadlo, nebo film. Vždycky jsem říkala, že obojí. Teď jsem od divadla na chvilku upustila a spíš natáčím. Snažím se hledat v tomto světě mnohem víc. Ráda bych natočila nějaký hezký film.

Co je hezký film?
Film, který má dobrý scénář, je zajímavý a lidé tam mluví jako v opravdovém životě, ne jako z knihy. Má hezkou kameru, ve štábu lidi, co si rozumí, a chtějí vytvořit něco hezkého. Nemusí to být nic konkrétního, ani konkrétní žánr. Ale když se všechny tyhle složky sejdou, tak může vzniknout něco fajnového.

Při tvé vizáži a talentu, nechceš zkusit Ameriku?
Ráda bych.

Co pro to děláš?
Teď podnikám určité kroky. Ale vlastně teď o tom nechci mluvit, dokud je nepodniknu – abych nic nezakřikla. Příště třeba prozradím víc. Samozřejmě, že je to hezký sen, ale je to stejné jako s tou konzervatoří. Člověk neví, jestli vůbec udělá přijímačky, a když je udělá, tak je vhozený do něčeho, kde se rozhlíží, ale vlastně už je v nějakém procesu. Neví, co se děje, jen se s tím musí poprat.

Než jsi šla na herectví, měla jsi mezi vysněnými zaměstnáními letušku nebo pilota. Pilotní průkaz si pořád můžeš dovolit.
Můžu. A určitě o tom přemýšlím.

Na tvém seznamu dále byla veterinářka, psycholožka…
Veterinářka, protože jsem milovnicí zvířat, a psycholožka, protože mě zajímaly lidské interakce – číst lidi podle řeči těla. Ale vlastně je dobře, že jsem tam nešla. Jen bych zkoumala lidi.

To stejně děláš v herectví.
No právě.

U pana Šípa jsi mluvila o tom, že chodíš na psychoterapie. Je skvělé, když o tom lidé mluví otevřeně. Jak jsi aktuálně na tom? Stále je navštěvuješ?
Teď aktuálně ne. Neměla jsem potřebu. Po jisté době jsem tahle sezení přestala podnikat. Jasně. Hodně lidí se mi po odvysílání Všechnoparty ozvalo: „Ty chodíš na psychinu, na psychiatra.“ Lidé si často pletou pojmy. Kdo je psycholog, psychiatr, psychoterapeut, co to všechno obnáší.

Ano, to je častý problém, proto je dobře, že jsi tohle téma zvedla.
Když mezi staršími kamarády zmíním: „Hele, máš tenhle problém už delší dobu, očividně nevíš, co s tím, tak zkus terapii.“ A odpověď je většinou: „Ne, nechci se dělit o svůj soukromý život s cizími lidmi,“ a podobné odmítání. Je to každého volba. Psychoterapie není o tom, že by vás někdo rozebíral. Nepotřebuje vědět vaše tajemství a nebude se o tom bavit doma s manželem: „Hele, teď jsem měla klienta, tomu neuvěříš!“ Tihle lidé jsou od toho, aby pomohli říct třeba jen banální věc, která je všeobecně známá, ale která tě nasměruje. Řekneš si: „Jasně, že mě to nenapadlo!“

Už jen tím, že to vyslovíš, se spousta věcí srovná.
Je to tak, jak říkáš.

O čem dalším promluvila vítězka StarDance 2023 Darija Pavlovičová:

• Jak vzpomíná na moment svého vítězství
• Zda ji letos čeká tancování na plesech
• V čem je tanec na plesech jiný než StarDance
• Proč se musela rozloučit s milovaným koněm
• Jaký má sen ohledně vlastní farmy
• Proč si zamilovala cestovat sama
• Který dramatický zážitek už během cestování zažila

Na fotografie Dariji Pavlovičové z talk show Na kafeečko i na další její snímky se můžete podívat v naší galerii.