Dana s manželem svou dceru podpořili a dovolili jí, aby po skončení prvního ročníku vysoké školy vycestovala na studijní pobyt do Hongkongu. Nejen, že pobyt rodinu stál sto tisíc, ale ke všemu se dcera vrátila těhotná.
Brečím už týden a nemůžu se uklidnit. Manžel Jirka je ze mě už zoufalý. Stále něco vymýšlí, co by mě uklidnilo. Donesl mi čokoládové pralinky, a když nepomohly, udělal steak s hranolky.
Po zdárném ukončení prvního ročníku studia vysoké školy toužila dcera Katka vycestovat do zahraničí. Škola nabízela studijní pobyty na různé kontinenty. Katka, protože věří v sílu asijského trhu, zvolila Hongkong. Ač to rozhodně není levná záležitost, dceru jsme podpořili. Vysoká škola z grantu zaplatila samotné studium a částečně i ubytování. Naše spoluúčast byla v doplacení ubytování a ostatních výdajů. Celkem nás tato sranda vyšla na sto tisíc.
Nicméně naše dcera byla náš středobod vesmíru a rádi jsme jí v jejím snu podpořili. Navíc Katka je studijní typ. Ráda se vzdělávala a tato zkušenost jí bude jednoznačným přínosem v její další profesní dráze po ukončení vysoké školy. Bylo mi úzko, když jsme s dcerou balili kufry na její roční pobyt v Asii. „Dani, musíme to zvládnout a nechat ji dospět,“ chlácholil mě Jirka. Věděla jsem, že má pravdu. Jen kdyby to nebylo tak těžké.
Zkraje jsme byli s Katkou v kontaktu každý den přes video hovor. Hltali jsme její informace o studiu v zahraničí, o místních zvyklostech i zážitcích, které se jí staly. Postupem času jsme hovory omezili a volali jsme si dvakrát týdně. Katka neměla čas. Prý s partou spolužáků cestují a užívají si studentský život. Byli jsme za to rádi. Byla tam spokojená a šťastná.
Její pobyt v Hongkongu se blížil ke konci a my se na dceru neskutečně těšili. Zase budeme jako rodina pohromadě. Bylo nám jasné, že to bude doba omezená, protože Katka už vybírala další destinaci, kam by jela nasbírat nějaké studijní zkušenosti. Ale tím jsme se zatím nechtěli trápit. Vyzvedli jsme Katku na letišti. Zdála se nám nějaká zelená v obličeji, ale připisovali jsme to únavě z dlouhého letu. Jenže druhý den po příjezdu byla Katka stále v posteli.
Bylo jí špatně. Byla smutná. Neustále jsem se Katky ptala, co jí trápí. Nechtěla mluvit. Přisuzovala jsem to nějaké letmé lásce, zamilovanosti a smutku z návratu do reality. Jenže za tři týdny po návratu za námi Katka přišla a chtěla si promluvit: „Jsem těhotná. A rozhodla jsem se, že si miminko nechám. Nedokážu zabít živého tvora v sobě.“ Těžce jsem dopadla na židli a zírala na dceru. „A jak si to představuješ dál? Kdo je otec? Umíš si představit, co tě čeká?“ ptala jsem se dcery.
Otcem je korejský student, který nemá zájem ani o Katku, natož o potomka. Katka prý dlouze přemýšlela nad potratem, ale rozhodla se pro život. Stihne prý dokončit před porodem druhý ročník. Poté studium vysoké školy přeruší a bude se o své dítě rok starat. Později, pokud jí to finančně umožníme, by ráda školu dokončila v denním režimu. Požádala nás o pomoc s výchovou a materiálním zabezpečením. Manžel dceru objal, dal jí pusu do vlasů a ujistil ji, že se nemusí ničeho bát. Společně vše zvládneme. Dceři samozřejmě pomůžu, ale už teď mám problém s tím, že moje vnouče bude mít nejspíš šikmé oči. Nevím, zda se s tím někdy smířím.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
