Zdroj: Pixabay

Dokázali byste pro své dítě obětovat vlastní život? Dana si na začátku myslela, že bude s manželem vychovávat úplně normálního potomka. Jedna diagnóza ale všechno změnila, včetně jejího života. Někdy je velmi těžké se s tím vyrovnat.

Byl to den po
Petrových (10) pátých narozeninách, kdy lékaři potvrdili, co jsem tušila už
dlouho. Syn má vzácné genetické postižení, které ovlivňuje jeho motoriku i řeč. Už v té době jsem věděla, že to nebude lehké, ale nechtěla jsem to
vzdát.

Snažím se dělat
vše, co mohu, aby měl Petr plnohodnotný život. Jsme tady jen já a on. Jeho otec
nás opustil, když zjistil, že syn nikdy nebude jako ostatní děti. Ale já si řekla, že to zvládnu. A vím, že to spolu dokážeme.

Každý den je pro nás dobrodružstvím. Ráno musím Petrovi pomoci se obléknout, protože nemá
plnou kontrolu nad rukama. Potom ho nakrmím a ujistím se, že má
všechny léky, které potřebuje. Dopoledne spolu chodíme do rehabilitačního
centra, kde posiluje svaly a zlepšuje si koordinaci.

Když jsme doma,
věnuji mu veškerou pozornost. Naučila jsem se s Petrem komunikovat pomocí znakování a očních pohybů. I když nemluví slovy, rozumí mi a já
rozumím jemu. Naše pouto je silné a nezničitelné.

Většina mých dnů
je plná starostí a obav o Petrův blahobyt. Ale i přes všechny výzvy zažíváme okamžiky radosti. Když se Petr usmívá, když mu čtu jeho oblíbenou knihu
nebo když společně malujeme obrázky. Tyto chvíle jsou pro mě světlem na konci
tunelu. Když mi rupnou nervy a jen tak se zničehonic rozbrečím, vždy
myslím na to, jak usměvavý klučina Petr dokáže být.

Večer, když
ukládám Petera do postele, zpívám mu jeho nejoblíbenější písničky. Vidím na něm vděk a lásku, což mě naplňují štěstím a dává mi sílu
jít dál. Moje role matky samoživitelky je náročná a fakt, že se synův stav nikdy nezlepší, mě bolí. Nevidím pro nás žádné východisko.

Nikdy jsem
nečekala, že můj život bude takto jiný. Někdy si jen přeji, aby byly věci
normální. Abych měla normálního a zdravého syna, který by mě u sebe
nepotřeboval 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Pak si ale znovu připomenu, jaký je on bojovník a že já musím být taky. Především pro něj. Sám by to nezvládl a
jako jeho matka mám za něj zodpovědnost. O to větší, když o něj otec
ztratil zájem.

Další příběhy ze života →

Zdroj: Pixabay

Dokázali byste pro své dítě obětovat vlastní život? Dana si na začátku myslela, že bude s manželem vychovávat úplně normálního potomka. Jedna diagnóza ale všechno změnila, včetně jejího života. Někdy je velmi těžké se s tím vyrovnat.

Byl to den po
Petrových (10) pátých narozeninách, kdy lékaři potvrdili, co jsem tušila už
dlouho. Syn má vzácné genetické postižení, které ovlivňuje jeho motoriku i řeč. Už v té době jsem věděla, že to nebude lehké, ale nechtěla jsem to
vzdát.

Snažím se dělat
vše, co mohu, aby měl Petr plnohodnotný život. Jsme tady jen já a on. Jeho otec
nás opustil, když zjistil, že syn nikdy nebude jako ostatní děti. Ale já si řekla, že to zvládnu. A vím, že to spolu dokážeme.

Každý den je pro nás dobrodružstvím. Ráno musím Petrovi pomoci se obléknout, protože nemá
plnou kontrolu nad rukama. Potom ho nakrmím a ujistím se, že má
všechny léky, které potřebuje. Dopoledne spolu chodíme do rehabilitačního
centra, kde posiluje svaly a zlepšuje si koordinaci.

Když jsme doma,
věnuji mu veškerou pozornost. Naučila jsem se s Petrem komunikovat pomocí znakování a očních pohybů. I když nemluví slovy, rozumí mi a já
rozumím jemu. Naše pouto je silné a nezničitelné.

Většina mých dnů
je plná starostí a obav o Petrův blahobyt. Ale i přes všechny výzvy zažíváme okamžiky radosti. Když se Petr usmívá, když mu čtu jeho oblíbenou knihu
nebo když společně malujeme obrázky. Tyto chvíle jsou pro mě světlem na konci
tunelu. Když mi rupnou nervy a jen tak se zničehonic rozbrečím, vždy
myslím na to, jak usměvavý klučina Petr dokáže být.

Večer, když
ukládám Petera do postele, zpívám mu jeho nejoblíbenější písničky. Vidím na něm vděk a lásku, což mě naplňují štěstím a dává mi sílu
jít dál. Moje role matky samoživitelky je náročná a fakt, že se synův stav nikdy nezlepší, mě bolí. Nevidím pro nás žádné východisko.

Nikdy jsem
nečekala, že můj život bude takto jiný. Někdy si jen přeji, aby byly věci
normální. Abych měla normálního a zdravého syna, který by mě u sebe
nepotřeboval 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Pak si ale znovu připomenu, jaký je on bojovník a že já musím být taky. Především pro něj. Sám by to nezvládl a
jako jeho matka mám za něj zodpovědnost. O to větší, když o něj otec
ztratil zájem.

Další příběhy ze života →