Holčičky si hrají s panenkami a kluci mají autíčka.
Neplatí to zas tak úplně, protože proč by si i děvče nemohlo hrát s autodráhou?
Ale pokud je k tomu, aby se chovalo jako kluk, nuceno, je to trochu
problém.
Máme dvě dcery. Kamarádka mi gratulovaly ke dvěma holčičkám, ale můj manžel byl zklamaný. A hodně. A nemůže se s tím, že nemá syna, smířit. Máme kvůli tomu doma malé peklo, ani já ani moje máma s tím nesouhlasíme.
Radost číslo jedna
Před pěti lety jsem si přinesla z porodnice domů
holčičku. Nadšení celé rodiny bylo převeliké, radovala se především babička,
která měla syna – mého manžela – že konečně může šít sukýnky a oblékat jak
svoji vnučku, tak její panenky. „Holčičku jsem si vždycky přála!“ rozplývala se nad Amálkou. Můj manžel z toho nijak zvlášť nadšený nebyl, protože
žije v chiméře, že „správný muž má postavit dům, zasadit strom a mít syna“.
A protože ty první dvě věci se mu nepovedly, a asi ani nepovedou, chtěl mít
doma aspoň kluka.
Ani na podruhé se syna nedočkal
Ne že by se manžel Amálce nevěnoval, docela se snažil, ale
tak nějak planě. „Panenky nejsou nic pro mě,“ ušklíbl se, když si s ním
chtěla hrát. Když nám domu přibyl docela velký domeček na hraní s kuchyňkou
a pokojíčkem, tvářil se na to zle. A plánoval si, že další dítě bude kluk a ode
mě se očekávalo, že bleskově znova otěhotním. Ale co čert nechtěl – nedařilo se.
Doma začalo být dusno, sex přestal být zábavou, ale trapnou povinností a po více
než čtyřech letech se to konečně podařilo. Jenže se narodila opět – dcera.
Věděli jsme to ještě během gravidity, ale manžel se utěšoval tím, že: „… je ten bimbásek schovaný.“ Nebyl.
Můj manžel miluje míčové sporty, zejména, jak
to tak bývá, fotbal. Kdysi hrál za místní klub, dneska mu fandí kdykoli je to
možné. Stejně tak rád chodí na motokáry, miluje auta, zkrátka má vizi, že k tomu
všemu potřebuje parťáka – syna.
Naše Pepina je Pepa
Když se naše druhá dcera narodila, zklamání manžela nebralo
konce, protože pořád doufal… Vydupal si jméno Josefína a už od prvního dne naší
malé říkal: „Pepo.“ Když jsem to neslyšela, jinak to maskoval pod
všelijaké nesmyslné zdrobněliny, jako třeba: „Pepoušku, Pepulíno, Pepíno,“ a podobně. Už když bylo malé Jozefínce necelý rok, tahal ji na fotbal, cpal jí
autíčka a vůbec se k ní choval jako ke klukovi. Růžovou a červenou zatrhl
hned, pod záminkou, že je to směšné…
Josefínka rostla a já jsem byla v klidu.
Až do doby, kdy už jí nestačilo miminkovské oblečení, a tehdy se snažil oblékat
ji víc jako kluka než jako holčičku. Ve čtyřech letech už ji přihlásil na
fotbalovou přípravku. Mezi kluky. Vlasy měla ostříhané na kluka. Vypadala
opravdu jako kluk a lidé jí říkali: „Chlapečku.“ A její otec se se mnou
přel, že přece nedělá nic špatného…
Jakmile začala Josefínka chodit do školy,
logicky kamarádila s děvčaty. To se manželovi vůbec nelíbilo a bránil jí v tom,
tahal ji mezi kluky a nutil ji jak do fotbalu, tak do atletiky. Pořád v ní
viděl kluka, nebo se o to aspoň snažil. Ale jak Pepina roste, víc a víc se tomu
brání.
Josefíně se blíží puberta a rozhodně se nechce chovat a
oblékat jako kluk. Manžel mě začal nutit ke třetímu těhotenství, ale to
rozhodně odmítám. Holky už jsou veliké, netoužím zase po plínách a nemám na to ani
už ten správný věk. A co kdyby to zase byla holka?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
