Dan je ze situace doma už dost otrávený. Není den, aby mu jeho manželka nepřipomněla, jak je nemožný, protože nepřidá ruku k dílu. Přitom Dan se snaží, ale zavděčit se, je vlastně nereálné. Danovi už došla trpělivost.
Když jsme se s mojí ženou Pavlínou poznali, všechno bylo skvělé. Měla ráda pořádek, všechno měla pod kontrolou a já jsem jí nikdy nechtěl moc stát v cestě. Dokonce mi často říkala, jak si užívá, když nikdo není doma a může si vygruntovat podle svého.
Ale co nastoupila do nové práce a poznala tam nové kolegyně, jsem pod palbou jejich výčitek. Nejspíš si dámy u kafíčka postěžovaly na své chlapy. A Pavlína, aby držela partu, tak se přidala. A nejspíš ji také daly brouka do hlavy, aby si to nenechala líbit a zapojila do úklidu a dalších povinností i mě. Jen jim asi zapomněla říct důležitou věc, že ona to dělá ráda sama a o moji pomoc vlastně nikdy moc nestála. Jinak si tu náhlou změnu nálad a přístupu ke mně nedokážu vysvětlit.
„Taky by tě neubylo, kdybys tady jednou vytřel,” zpražila mě jednou večer, když jsem se vrátil domů a a ona zuřivě máchala s mopem. “Jiní se taky zapojují do úklidu a povinností kolem domu. Ty se ale jenom díváš,“ dodala vytočeně. Nechápal jsem, co to do ní vjelo. Myslel jsem si, že jen měla náročný den a posloužil jsem jako hromosvod.
Jenže podobné scény s výčitkami se opakovaly. “Pavli, víš přece, že jsem ti pomoc několikrát nabízel a ty si mi řekla, že si to chceš udělat sama. Víš taky, že chodím v týdnu domů hotový z práce. Ale o víkendu ti můžu pomoci,“ řekl jsem jí klidně. “Jenže já nemůžu všechno nechávat jen na víkend. A už mě nebaví tu dělat služku!” odpověděla rázně. “Já mám přeci taky práci a musím pak ještě fungovat doma.” Sice se mi nelíbil způsob, jakým mi to říká, ale uznal jsem, že není fér, aby to bylo všechno na ní. Slíbil jsem tedy, že se pokusím zapojit.
Už následující týden jsem ji chtěl překvapit a dokázat, že nejsem takový bídák, co nechává doma svou ženu dřít. Vzal jsem si na odpoledne volno a uklidil jsem celý dům. Musím uznat, že to byla vážně fuška. Jen několik dlouhých minut mi trvalo, než jsem zjistil, na co který přípravek nebo hadr patří. Byl jsem se svou prací spokojen. A nemohl jsem se dočkat, až uvidím ty její překvapené a rozzářené oči.
Myslel jsem, že Pavínu potěším, že bude konečně spokojená. Jenže jakmile přišla domů, místo radosti z toho, že má uklizeno, jsem slyšel: „Jee, Dane, to jsi hodný… Ale tady zůstaly fleky. A ten nerez je taky potřeba vyleštit…!“ Zkrátka nic nebylo správně. A nějaké ocenění aspoň mé snahy? To jsem byl vážně naivní.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že je to začarovaný kruh. Když nic neudělám, stěžuje si, že jí nepomáhám. Když se snažím, není to dost dobré. Překousl jsme její nevděčnost a vzal dvakrát týdně do ruky vysavač. Ale když jsem ji pak viděl, že to stejně přejíždí ještě znova, došla mi trpělivost. „Co vlastně chceš?“ zeptal jsem se jí jednou večer, když jsem už nevydržel další poznámky. „Chci, abys mi pomáhal víc a dělal věci pořádně,“ odpověděla mi. „Ale já se snažím, jenže všechno, co udělám, nakonec stejně předěláš,“ řekl jsem jí naštvaně.
Podívala se na mě trochu překvapeně. „Já to prostě musím mít podle svého,“ odpověděla. A v tom je ten problém. Pavlína chce, abych se podílel na chodu domácnosti, ale zároveň si všechno představuje podle sebe. A i když dělám, co můžu a snažil jsem se pochytit i všechny její úklidové vychytávky, mám pocit, že se nikdy nedokážu trefit do její představy. A to mě už opravdu zoufale unavuje. Asi to taky proberu s chlapama v hospodě. Možná mi taky poradí, jak tohle rozumně nastavit a nezbláznit se u toho.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
