Bohdan s Karlou trpěli klasickým syndromem prázdného hnízda. Téměř v důchodovém věku najednou nevěděli, kam jejich vztah směřuje. Co na ně ale čekalo na dovolené v Itálii, to opravdu nečekali.
Celý život jsme s Kájou byli nerozluční. Prožili jsme spolu všechno – radosti, zklamání, úspěchy i prohry. Naše děti odešly z domova a my se těšili, že si konečně začneme užívat společné stáří. Ale najednou jsme zjistili, že už to není jako dřív. Byli jsme spolu, ale něco mezi námi chybělo. Přestali jsme si povídat, smát se, život se smrskl na řadu rutinních úkonů. Zkusili jsme všechno možné – společné koníčky, cestování, ale ta jiskra, která nás kdysi spojovala, se už nevrátila.
Rozhodli jsme se odjet na delší dovolenou na jih Itálie. Moře a slunce nám zpočátku dodávaly elán, ale brzy jsme i pod zdejším bezmračným nebem zabředli do rutiny a ticha. Jednoho dne jsme potkali Marka, sympatického třicátníka, který pracoval jako místní průvodce. Bylo snadné se s ním bavit, jeho radost ze života byla nakažlivá.
Začali jsme s ním trávit více času, navštěvovali jsme zapadlé vesnice, ochutnávali místní speciality a užívali si chvíle, které jsme už dlouho nezažili. S Markem jsme se cítili jako znovuzrození. Nebyla to jen jeho mladická energie, ale i otevřenost a upřímnost, kterou mezi nás přinesl. Časem jsme si uvědomili, že jsme díky němu začali vnímat jeden druhého jinak. Když jsme spolu seděli večer na terase a pozorovali západ slunce, uvědomil jsem si, že naše rozhovory jsou najednou zase plné smíchu a pochopení.
Nebylo to naposledy, co jsme v Itálii byli. Začali jsme tam jezdit pravidelně, pokaždé zůstávali u Marka a mluvili a smáli se do noci. Když jsme se vraceli do Čech, oba jsme s Kájou cítili stesk a smutek, že musíme zpátky do našeho šedého života. „Tak se přestěhujeme do Itálie natrvalo a budeme žít s Markem,“ řekl jsem nakonec při jedné cestě a myslel jsem to jako vtip, ale Kája na to nic neřekla a ani se nezasmála.
Jednou večer v Itálii jsme Markovi přiznali, že nám dává něco, co jsme už dlouho postrádali. Bylo to šokující, dokonce i pro nás samotné, ale začali jsme mluvit o tom, jaké by to bylo žít ve třech. Upřímně jsem se bál, že nás Marek vyprovodí, ale on sám řekl, že nad tím za poslední roky nejednou přemýšlel. Po návratu z poslední cesty jsme se rozhodli, že se pokusíme o něco, co by nám dříve připadalo nemožné – začali jsme žít jako „tříčlenná rodina“ v Itálii.
Samozřejmě jsme čelili kritice, nechápavým pohledům a někdy i posměchu. Naše děti byly zmatené, přátelé se od nás odvrátili. Ale my jsme věděli, že jsme našli to, co jsme hledali – novou formu lásky a přátelství, která překračovala všechny konvence. Každý z nás vnesl do vztahu něco jedinečného a společně jsme vytvořili harmonii, kterou jsme ve dvou nedokázali najít.
Život ve třech nás naučil, že štěstí má mnoho podob a že není nikdy pozdě najít to, co člověku chybí. Každý večer, když se všichni tři scházíme u společné večeře, vím, že i přes všechny překážky a nepochopení jsme našli své pravé místo. A fakt, že nad hlavou nám svítí slunce a popíjíme k tomu italské víno, je jen bonus.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
