Moji rodiče a přátelé tvrdí, že jsem udělala správnou věc. Já si tím ale nejsem tak jistá. Nevím, jak se budu cítit, až jednou uvidím Tadeáše po boku jiné ženy, odvážnější a silnější než já. Možná budu už navždy litovat svého rozhodnutí.
Nechtěl, abych odešla
„Prosím, nedělej to. Ještě si to rozmysli,“ žadonil Tadeáš a pevně mě držel za ruku. Kdyby mě nedržel, už dávno bych vstala a odešla z kavárny. Utekla bych a přesvědčila sama sebe, že je to tak lepší. Pro nás oba. Ale především pro mě.
„Vím, čeho se bojíš,“ pokračoval klidně. „Věděl jsem to od začátku, ale věř mi, na tom nezáleží. Můžu ti dát všechno, co si přeješ. Postarám se o tvoje dcery. Kolik znáš mužů v mém věku, kteří jsou nezadaní a finančně zajištění? A kromě toho…“ smutně se usmál a ještě pevněji stiskl mou ruku.
„Miluji tě, Beato. Nikdy předtím jsem nikoho tak nemiloval a už jsem ani nedoufal, že něco podobného ještě zažiji. Vím, že bych neměl. Asi ti připadám jako směšný starý chlap. Nepočítal jsem s tím. Myslel jsem si, že si dáme kávu, trochu zaflirtujeme, možná i něco víc. Ale… stalo se… A ty nemůžeš říct, že to necítíš stejně. Prosím, dej mi šanci. Dej šanci nám…“
Rychle jsem vymanila ruku z jeho sevření a schovala ji pod stůl. Mlčela jsem. Měla jsem slzy na krajíčku a nechtěla jsem, aby mě Tadeáš utěšoval, protože jsem věděla, že kdyby to udělal, souhlasila bych se vším. Ano, měl pravdu. Svým způsobem jsem ho milovala a chápala jsem všechny výhody, které ten vztah přinášel.
Mezi námi je věkový rozdíl
Tadeáš je starší, rozvedený muž s vlastní firmou, domem, autem a bez dětí. Ideální partner. Nevadily mu moje dvě malé dcery, mně zas nevadil jeho věk. Tedy, alespoň jsem si to myslela. Ignorovala jsem pochyby lidí z mého okolí a otázky mého otce, proč si nemůžu najít někoho v mém věku.
„Je to dobře udržovaný muž, ale je ve věku mých přátel!“ šeptala máma tátovi v kuchyni, když k nám Tadeáš přišel na návštěvu. „Zbláznila se? Je to kvůli jeho penězům? Ale my bychom jí pomohli, pokud by potřebovala…“
Moje kamarádky se pochechtávaly a vtipkovaly: „Zavíráš oči, když jdete do ložnice? Dává si na noc zuby do sklenice?“
„Nebojíš se budoucnosti? Co když on onemocní?“ zeptala se Alena, která jako jediná uvažovala racionálně.
„Budu se o něj starat,“ odpověděla jsem bez zaváhání.
„Nemluvím o chřipce. Myslím opravdové zdravotní potíže – Parkinson, Alzheimer, infarkt…“
„Přestaň! Nerozumíš, že ho miluji? Nebojím se jeho věku. Staral se o sebe. Jezdí na kole, běhá… Nic mu nehrozí, A i kdyby se něco stalo, postarám se o něj,“ vysvětlovala jsem.
Byla jsem připravena bojovat za tu lásku proti celému světu. A možná bych dnes nezpytovala svědomí a místo toho slavila výročí, kdyby se nestalo to, co se stalo…
Měl to být náš víkend
Naplánovali jsme si s Tadeášem společný víkend. Dcery jsem odvezla k rodičům a slíbila jsem, že se za nimi večer zastavím a přečtu jim pohádku. Byly naštvané, že jsem je nechtěla vzít s sebou. Viděla jsem, jak moc toužily být s námi, ale já měla hrozně málo času na sebe, natož na Tadeáše. Tento víkend měl patřit jen nám.
Když jsem dorazila k Tadeášovi, zrovna připravoval večeři – grilované kuře, salát a bílé víno. Nikdy předtím jsem nepoznala takového muže, starostlivého a klidného. Do té doby jsem měla samé nezodpovědné a nedospělé flákače. Můj předchozí partner Kryštof byl taky takový. Po bouřlivém rozchodu s ním jsem přestala doufat, že najdu někoho, kdo za něco stojí. A pak jsem potkala Tadeáše. Přišel si ke mně do salonu nechat ostříhat vlasy. Začali jsme si povídat a pak mě pozval na kávu.
„Miláčku, co si dáš k pití? Víno? Džus?“ vytrhl mě ze vzpomínek Tadeáš. „Děje se něco?“
„Ne, nic,“ objala jsem ho. „Jen… holky byly smutné, že s námi dnes nemůžou být.“
Políbil mě a vedl ke stolu. S Tadeášem jsem vždycky rychle zapomněla na všechny starosti. Uměl mě rozesmát a uklidnit. Povídali jsme si, pak Tadeáš vstal, aby donesl další víno.
„Beato!“ vykřikl najednou a zhroutil se vedle mé židle.
„Co se děje? Miláčku!“ začala jsem ho zběsile plácat po tváři.
Zíral na mě široce otevřenýma očima. Pohnul ústy, ale nedokázal říct ani slovo. Jeho červená tvář se zkřivila v podivné grimase. Zvedl ruku, snad aby mě uklidnil, ale ta mu bezvládně spadla dolů. Vykřikla jsem a běžela pro telefon.
Můj manžel měl mrtvici
O hodinu později už Tadeáš ležel na pohotovosti s lehce ochrnutou pravou polovinou těla.
„Váš otec měl mrtvici,“ řekl suše doktor.
„To není můj otec, je to můj manžel,“ zašeptala jsem, protože to bylo jediné, co jsem dokázala říct.
Doktor zvedl obočí a beze slova odešel. Po chvíli mě pustili k Tadeášovi. Byl bledý, z pravého koutku úst mu tekla slina, kterou jsem okamžitě setřela kapesníkem. Jen stěží jsem zadržela slzy.
„Nemá… m… strach…“ pokusil se říct.
„Musíš se šetřit, miláčku,“ zašeptala jsem. „Z toho se dostaneš. Pojedu domů a přivezu ti věci,“ řekla jsem, pohladila ho po tváři a rychle odešla.
„Nechcete vědět, co bude s vaším manželem?“ ozval se za mnou doktorův hlas.
Kousla jsem se do rtu.
„Není to tak zlé, ale dobré taky ne,“ řekl doktor. „Bude potřebovat rehabilitaci a péči, ale ochablost by měla ustoupit. Musí být opatrný, protože s jeho vysokým tlakem hrozí další komplikace.“
Zotavil se, ale náš vztah ne
Naštěstí po několika měsících léky a rehabilitace pomohly. Občas měl jen problém s vyslovováním některých slov. Ale já jsem se z toho šoku nikdy úplně nevzpamatovala. Byla jsem u Tadeáše celou tu dobu a starala se o něj, ale když to nejhorší pominulo, uvědomila jsem si, že už to dál nezvládnu. Nedokázala jsem žít ve strachu a čekat na další mrtvici. Proto jsem se rozhodla odejít.
Když jsem s ním seděla v kavárně, cítila jsem se jako zvíře chycené v pasti.
„Já nemůžu, rozumíš…“ rozplakala jsem se. „Už to nevydržím. Nemůžu se na tebe koukat každý den a bát se, že zemřeš nebo skončíš jako invalida. Já na to nemám sílu, chápeš?“
Viděla jsem, že jeho první reakcí bylo obejmout mě, ale když pochopil smysl mých slov, náhle se narovnal. Vytáhl peněženku, zaplatil účet a odešel. Odešel, i když jsem chtěla odejít já.
Od našeho rozchodu uplynuly dva měsíce. Stýská se mi po Tadeášovi, ale nemůžu v sobě najít sílu být s mužem, o kterého bych se možná musela starat víc než o své vlastní dcery. Jsem asi až moc zbabělá…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
