@page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm }
p { lineheight: 115%; marginbottom: 0.25cm; background: transparent }
a:link { color: #000080; textdecoration: underline }
Barboru trápí její vlastní
žárlivost, kterou nedokáže moc ovládnout. Po fázi zamilovanosti v
každém vztahu přichází chvíle, kdy jí začne užírat
žárlivost. Partnerům nevěří a dělá scény. Současně se
snaží přítele udržet tak, že si svoje zoufalství nechává pro
sebe.
Nevím, kde se to ve mně
bere, ale jsem odporně žárlivá. Nezažila jsme vztah, kdy bych se
skoro nepomátla na rozumu z pocitu, že mě přítel už nechce a
zahýbá mi. Možná za to může tátův odchod v dětství.
Když jsem byla mladší,
dávala jsem svoji nejistotu výrazně najevo, dnes už si dávím
pozor. Je to zřejmě nějaká porucha, kdy nikomu zcela nedůvěřuji.
Zřejmě trpím pocitem méněcennosti a ve vztahu vždy dojdu do
bodu, kdy začnu děsivě žárlit. Zkoušela jsem si promluvit s psychologem, načetla pár knih, ale příliš se to nezlepšilo. Už
dokonce poznám, jak to na mě přichází.
Zpočátku je vše zalité
sluncem a já skoro věřím, že tentokrát to bude vážně bez
problémů. Nový partner mě zahrnuje pozorností, něžnostmi a
obdivem. Já si připadám jako královna, dokonce mě jeho
náklonnost mnohdy až otravuje. Schválně pak přemýšlím o tom,
že ho pošlu do háje. Ale pak si na to zvyknu, zalíbí se mi to a
chci víc. To už spolu obvykle pár měsíců chodíme.
V té chvíli se partner
trochu zklidní, už mě nezasypává zamilovanými zprávičkami. Má mě takzvaně jistou. Děláme si ze sebe legraci, milujeme se a občas se pošťuchujeme.
Někdy mi třeba nenapíše na dobrou noc anebo mi během víkendu
hned nezvedne telefon a u mě se rozjíždí jakási mánie. Začnu
přemýšlet nad tím, jestli si to chlapec nerozmyslel. Přehrávám
si situace, kdy se už nechoval tak zamilovaně. Vzpomínám na jeho
podezřelé kamarádky, kolegyně nebo dokonce bývalky. A pak už to
nejde dost dobře zastavit.
Před deseti lety jsem byla
schopná rovnou udělat uraženou nebo plačtivou scénu jen proto,
že mi přítel posunul o hodinu schůzku. Jindy jsem vylítla, když
mu v noci přišla zpráva a balila se, že jdu okamžitě domů.
Upřímně jsem hlásila, že si nenechám zlomit srdce a že cítím,
že se něco děje.
„Něco je jinak! Já to poznám! Včera sis telefonoval s Míšou a něčemu jste se smáli!“
„Ježiš, klid. To nebylo o tobě, je to kamarádka. Vždyť jsem vás seznámil! Co chceš víc?“
Když jsem takhle po několika
scénách přišla o partnery, uvědomila jsem si, že bych měla
zabrzdit. Začala jsem tedy svoje emoce krotit, ale to neznamená, že
bych se jimi nedusila. Stejně jsem slídila kolem a snažila se
zjistit, jestli se mě přítel nechystá zradit. Sledovala jsem ho, vyzvídala a lezla do telefonu. Nemám nikdy klid,
je to strašná nemoc.
Jsem ve věku, kdy bych se
ráda usadila a mám dost zkušeností. Chlapi občas zahnou a klidně
se na začátku vztahu mohou ještě rozhodovat mezi vámi a někým
jiným. To se prostě někdy stane, ale nedá se předem očekávat
to nejhorší. Já jsem ještě nepotkala nikoho, s kým by se mi
nestalo, že bych nepropadla žárlivosti. Z deseti případů jsem ale narazila na nevěru jen jednou jedinkrát. Zbytek jsem si vykonstruovala v hlavě.
Jsem
aktuálně ve vztahu s Pavlem, který je seriózní chlap a já se
hned zamilovala. Nepřeháněl to na začátku ani se zamilovaností a nějakou scénu by mi rozhodně nestrpěl. Už
přichází doba, kdy mi rupnou nervy a já se začnu užírat.
Cítím, že mu přestávám věřit.
Zkouším
se s tím nějak vyrovnat a překonat tuhle svou chorobu, díky které
snad už nikdy nebudu šťastná. Kamarádka mi tvrdí, že je to
tím, co se mi stalo v dětství. Potkala jsem tátu v noci v
předsíni, když s kufrem odcházel od naší rodiny. „Mám tě rád, holčičko,“ řekl mi tenkrát a já už ho pak nikdy
neviděla.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
