Byla jsem přesvědčená, že vzdát se romantické lásky ve jménu finančního komfortu povede k poklidnému a bezpečnému životu. Jak jsem se jen mýlila! Kdybych věděla, že budu muset snášet mrzutého manžela po celý zbytek svého života, asi bych si to znovu promyslela.
Nechtěla jsem se hned vdát
Nepamatuji si přesně, kdy jsem se rozhodla, že sňatek z lásky je naprosto nesmyslný. Určitě to byl výsledek mnoha faktorů. Pocházím z malého města, kde tlak na sňatek přišel docela brzy. Každé dívky, která na konci střední školy s někým chodila, se lidé neustále ptali, jestli se chystá svatba.
Možná proto žádná z mých kamarádek necítila potřebu hledat dál. Jakmile někoho našly, držely se ho, protože se bály, že skončí jako staré panny. Mám pocit, že spousta dívek v mém městě žila podle tohoto nepsaného pravidla.
Takže ještě během studia nebo (v nejhorším případě) těsně po něm, pokud se vůbec rozhodly jít na vysokou, skončily s nějakým Jardou nebo Pepou, kteří nebyli pohlední, inteligentní, ani nijak zvlášť podnikaví. Prostě tam byli. A to stačilo. Všem kromě mě…
Mladí lidé prý ještě nemají rozum
Docela brzy jsem se smířila s tím, že jsem byla označena za podivínku, která pravděpodobně skončí jako stará panna a bude žít s kočkami. Každá mladá dívka, která neměla chlapa, byla takto vnímána. Navíc jsem měla ambice, chtěla jsem cestovat a dosáhnout víc, než jen zdědit starý byt po rodičích v paneláku z 80. let. Pro tyhle lidi to ale neznamenalo nic.
„Barboro, nelíbí se ti ten Jindra ze třídy? Po rodičích převezme autoservis, opravuje auta všem z okolí, takže bude dobře vydělávat,“ snažila se mě přesvědčit matka.
„A o čem s ním budu mluvit? Za všechny ty roky na střední jsem s ním prohodila možná dvě věty. Mluví jen o autech, pije pivo s kamarády a nikdy jsem ho neviděla s knihou,“ odpověděla jsem neochotně.
„Ale prosím tě, v mládí nikdo ještě nemá rozum,“ mávla rukou matka.
Nevšimla si, že… já vlastně mám. Chtěla jsem jít na vysokou, chtěla jsem se dostat z malého města, dosáhnout úspěchu. Ale pro takovou maloměstskou matku byla cennější ta bezmyšlenkovitá holka, co si vzala svého Jardu, uspořádala svatbu pro dvě stě lidí ještě před pětadvacátými narozkami, a pak se procházela s kočárkem po stejných ulicích, kde vyrůstala…
Litovala jsem své kamarádky
Podařilo se mi odjet, dostala jsem se na Akademii výtvarných umění a byla jsem opravdu spokojená se svým životem. Zvláště když jsem sledovala, jak se odvíjí životy mých kamarádek, které zůstaly.
„Promiň, zavolám zpátky za hodinu, protože děti křičí a Pavel sleduje zápas,“ řekla mi Jana (32), spolužačka ze střední, když jsem jí zavolala.
„Nemůže se na chvíli odtrhnout od zápasu?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že to je asi špatný nápad.
„Ale no tak, kdo by se snažil odtrhnout chlapa od televize, když běží zápas!“ smála se kamarádka. „Ty nemáš manžela, takže nevíš, jaké to je…“
„A doufám, že to nikdy nezjistím!“ pronesla jsem znechuceně, když jsem položila telefon.
U ostatních holek to nebylo jinak. Když jsem navštívila jinou kamarádku, která ještě neměla děti, ale byla několik let vdaná, bylo mi jí stejně líto.
„Tak jak se ti žije?“ ptala jsem se jí.
„Nemůžu si stěžovat. Pracuji na městském úřadě a Michal je na recepci v otcově ordinaci. Nedávno jsem dostala přidáno, takže beru třicet tisíc. Michal vydělává ještě o tisíc víc, takže si dělá legraci, že je živitel rodiny,“ smála se.
Jaký to je život? Žádné dovolené, žádné lepší peníze a ani investice…
„Víš, kdybyste někdy chtěli zkusit žít ve městě, opravdu to doporučuji, je tam tolik možností...“ navrhla jsem nesměle.
„Ve městě? Proč? Tady můžeme bydlet s rodiči, nemusíme utrácet za dům nebo byt. Tchyně občas i uvaří večeři, takže já nemusím. Opravdu si není na co stěžovat,“ ujišťovala mě.
„Dobře, tak to jsem ráda,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem.
„Ale neboj se, i tobě se to nakonec podaří!“ dodala a já se málem polila džusem.
A z takového místa pocházím…
Potkala jsem zajímavého muže
Dlouho jsem vůbec nepřemýšlela o manželství, protože jsem se soustředila na kariéru, užívání si života a navazování známostí. Ale když se v mém životě objevil Zbyšek (60), začala jsem přemýšlet praktičtěji.
Byl jedním z klientů v designovém studiu, se kterým jsem spolupracovala. Hned jsem si všimla, že jsem mu padla do oka, i když mezi námi byl téměř třicetiletý rozdíl. Jistě, bylo to hodně, ale na druhou stranu, Zbyšek o sebe pečoval a je opravdu docela přitažlivý muž.
Nejprve jsem souhlasila s jedním rande, pak s dalším. Myslela jsem si, že s ním se budu mít dobře. Podlehla jsem této představě. Když mě požádal o ruku, oněměla jsem. Přiznávám, i když je to marnivé, oněměla jsem při pohledu na ten prsten. Něco takového v mém malém městečku nikdo nikdy neviděl. Souhlasila jsem…
Všechny mi ho záviděly
Když jsem ho poprvé přivezla domů a projížděli jsme ulicemi mého rodného města v jeho novém autě, viděla jsem ty pohledy starších sousedek, matek mých kamarádek a učitelek. Lichotilo mi to. Kdo je teď neúspěšná stará panna…
Naše svatba se nekonala v požární zbrojnici, kulturním domě ani v jediné slušné restauraci ve městě, kde se konal můj maturitní ples. Uspořádali jsme ji v elegantním penzionu na okraji Prahy, sál byl ozdoben stovkami květin a já šla k oltáři v oslnivě bílých šatech od slavné návrhářky.
A až do té chvíle jsem nepomyslela na to, jaké bude naše manželství. Začalo se odvíjet v barvách, které jsem ve své paletě neměla…
Manžel už chce jen klid
„Možná bychom mohli jít do restaurace… Nebo na koncert do jazzového klubu…“ navrhla jsem jednoho dne.
„Celý život jsem chodil ven. Teď už se mi nikam nechce,“ odpověděl mrzutě můj manžel.
Nelíbila se mu ani místa, kde jsem hledala náš nový domov – moc hluku, příliš blízko centra… Mě to všechno vzrušovalo, chtěla jsem žít co nejblíže ruchu a života. A Zbyšek?
„Možná bychom se měli odstěhovat na venkov. Nebo do tvého rodného města…“ navrhoval.
„Jen přes moji mrtvolu! Neodjela jsem odtamtud, abych se teď vrátila,“ odsekla jsem.
Uvědomila jsem si, že toto manželství z rozumu by se mi ještě mohlo vymstít. Jistě, měla jsem status, pohodlí a bezpečí, tedy věci, na kterých mi tolik záleželo. Ale jakmile fáze námluv skončila, neměli jsme si se Zbyškem co říct. Když jsem byla nadšená z novinek ve světě hudby nebo filmu, jen si těžce povzdechl a navrhl, abych si přečetla knihu. Když jsem ho vytáhla někam ven, tvářil se, že mi dělá obrovskou laskavost tím, že vůbec vyšel z domu.
Nechtěl nic dělat, po návratu z práce jen seděl v křesle, četl si noviny nebo sledoval historické filmy. Jak se tedy lišil od těch chlapů, za které se vdaly mé kamarádky? Jednoho dne jsem s hrůzou jsem zjistila, že bychom mohli mít ještě méně společného než oni…
No, alespoň mám peníze. Lidé říkají, že peníze štěstí nepřinášejí, ale to je nesmysl. Díky finančním prostředkům mého manžela jsem si mohla otevřít vlastní studio a osamostatnit se, aniž bych riskovala své úspory. Bydlím v krásném apartmánu, nábytek máme z jednoho známého designového studia. Mám peníze na cestování, koníčky a radosti. A že si s manželem nemáme co říct? No, mohlo to být horší. I když můj život nevypadá tak, jak jsem si ho kdysi vysnila, stále bych ho nevyměnila za ten, do kterého mě tlačili rodiče a celá maloměstská společnost…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
