Syndrom vyhoření. Problém, který bývá stále tak trošku bagatelizován. V reálu vás ale může zcela vyřadit z běžného provozu. Bára Jánová se s ním setkala poté, co absolvovala reality show Survivor. „Ze začátku jsem myslela, že je to vyčerpání. Potom postcovidový syndrom. Ale ani po půl roce to neustávalo a měnilo se to. Nejdřív jsem byla hrozně unavená, pak jsem vůbec nespala. Že je to vyhoření, jsem poznala podle toho, že jsem nemohla pracovat,„ popisuje těžké chvíle herečka.

V nejtěžší fázi musela přerušit téměř všechny své aktivity a podstoupit terapii, aby nalezla cestu ze začarovaného kruhu. Většinu jí už má zdárně za sebou, ví ale, že svět už nikdy nebude takový jako dřív.

To vyhoření přišlo v době, kdy jsi byla ve slavném seriálu Slunečná, také tam byla reality show Survivor. Už máš teď po nějakém čase pojmenované, co tě do toho stavu dostalo?
Ono to přišlo těsně po Survivoru nebo to už možná nabíhalo
během Slunečné, těžko se to poznává. Vím, že hodně lidí, kteří si
prošli vyhořením, říkalo, že už to měli. Ale jak člověk jede v tom rozjetém
vlaku, tak to nepozná. Já už, jak jsem za tím, tak se na to můžu podívat s
nadhledem. Podle mě za to mohlo covidový období.

V jakém smyslu?
Člověk byl neustále pod stresem, my do toho celou dobu točili, takže člověk
nevěděl, budu nemocný, nebudu nemocný, abych někoho nenakazil, testování… Do
toho jsem žila sama, takže jsem byla věčně sama nebo v ateliérech. Nevím,
jestli to bylo ku prospěchu nebo naopak. Ale myslím si, že to bylo tohle. Plus
samozřejmě stres ze Survivoru. To je velký šok, i když to máte
nakoukané a víte, tak si nedovedete představit to obrovské psychické vypětí,
které tam je. A do toho jsme dostali někde cestou covid, než jsme odjížděli na
ostrov. Já sice měla omicron bez příznaků, ale takový ten, co leze na mozek,
takže deprese.

Jak moc drsné to herecké prostředí je? A teď nemyslím divadlo ani natáčení filmu, spíš televizní natáčení seriálu nebo reality show. Jací lidé se tam pohybují?
Záleží na tom, jak se sejde skupinka, na tom, jaké je období, třeba zrovna v
tom covidu. Vím, že všichni byli v napjatém módu. Samozřejmě Slunečná byla obrovský fenomén, takže bulvár po nás hodně šel, vytvářel napětí a tím už
nasadil ty červíčky do hlavy. Ale celkově je to drsné prostředí. Je
to neustálá soutěž. Třeba teď jsme se o tom bavily s herečkou Terkou Vítů. I
když se kamarádíme, jsme konkurentky.

Aha.
A do toho ten nápor na holku, ten je obrovský. Ženská se na casting musí upravit. Zabere jí to třeba dvě hodiny. Musí vymýšlet, co si vezme na sebe. To chlap natáhne tričko a jde. Ženská musí přemýšlet, jestli se víc
malovat, míň malovat… Pro spoustu lidí jsou to blbosti, ale pro nás je to živobytí, které závisí i na vzhledu. Na castingu hraje roli 1 000 různých faktorů – představy producenta, představy režiséra a někdy se ani přesně neví, co se
hledá, takže ten klik závisí na hrozně moc věcech. Je to neustálá soutěž,
je to těžké prostředí, samozřejmě psychicky náročné, protože i když jdete z
role do role, tak nikdy nevíte, jestli přijde další.

Pak tedy přišlo vyhoření, co se v tobě odehrávalo? Co to je vyhoření? Jak se člověk cítí?
Jako vyhořelej. Člověk na to přichází postupně. Já si nejdřív myslela, že
je to vyčerpání ze Survivoru. I kvůli tomu mediálnímu
kolotoči, který se strhnul. Když jsem vypadla a přijela sem, byl to měsíc v
kuse rozhovorů. Přečetla jsem si všechny zprávy, co mi přišly, i jsem na ně
odpovídala, takže člověk je ve velkém presu a do toho je těžké si znovu zvyknout
na rychlost všeho. Já se bála i přejít silnici. Člověku se ty vjemy úplně změní. Já
vnímala úplně jinak plynutí času. Na ostrově jsem byla 10 dní, pak ještě týden
na hotelu bez televize a mobilu, skoro nikdo tam nebyl, takže čas plynul úplně
jinak. A pak do letadla a šup do reality. A to byly facáky. Takže jsem si ze
začátku myslela, že je to vyčerpání. Potom postcovidový syndrom.

Jenže pak ti to začalo být divné…
Ani po půl roce to neustávalo a měnilo se to. Nejdřív jsem byla hrozně unavená,
pak jsem vůbec nespala. Že je to vyhoření, jsem poznala podle toho, že jsem
nemohla pracovat, neměla jsem chuť do práce. Nebo chuť by i byla, ale tělo mě
nepustilo. Jako bych před sebou měla plexisklo a psychika tomu tělu bránila.
Prostě to nešlo. To se strašně těžko popisuje, kdo to nezažil. To je jako s depresemi. Představa, že budu na place… Já dřív měla hodně svých
projektů, produkovala jsem věci, a představa, že budu mít zase tolik práce, to,
co jsem milovala, ten stres, to předbíhání od jedné věci ke druhé, to pro mě
teď bylo nepředstavitelné. A dodneška vlastně je. Celé se to přenastavilo,
snažím se teď do těch věcí tolik nevrhat a trošku si hlídat zdraví.

Takže tehdy jsi to vyřešila tak, že jsi přerušila veškeré aktivity.
No,
úplně. Jediné, co mě v tu dobu živilo, byly instagramové spolupráce, a pomáhala
mi rodina a tehdejší přítel.

To jsem se chtěla zeptat, protože v momentě, kdy přerušíš pracovní aktivity, ti vzniká další stres. Nenaloží ti zase to, že se musíš postarat o živobytí?
Samozřejmě
to stresující bylo, protože já jsem zvyklá se uživit sama. Rodiče
mi vždycky pomáhali, když bylo potřeba, ale většinou jsem to byla já, kdo živil
druhou stranu. Tentokrát jsem byla na té druhé straně a určitě mi to
nepřidávalo. Já si přišla k ničemu, že je finančně vysávám. Všichni mi pak
říkali: „Tak si to užívej, hoď se do klidu.“ A já
říkala: „Jak si to můžu užívat?“ Je to zamotanec. A
pak samozřejmě přišla terapie, došlo i na psychiatra a antidepresiva.

A pomohlo to?
Určitě
mě to zvedlo na nohy a pomáhá mi to pořád. Prošla jsem komplexním testováním na ADHD a podobně. Je to zdlouhavý proces. Takže je to zajímavá změna. Člověk tak
nějak pořád hledá své staré já, které už ale není, a musí najít svoje staronové
já. To je to dno, že se člověk potřebuje okleštit a vesmír to tam posílá, dokud ví, že je to potřeba, a okleští vás jako sochu. A teprve pak můžeš začít znova.

Věříš v sílu myšlenky? Ptám se proto, že jsi měla období, kdy sis moc přála začít znovu.
Říkala
jsem to teď v jiném podcastu, že vesmír mě poslechl a všechno mi vzal.
Samozřejmě všichni chceme točit festivalové filmy, mít České lvy a točit
nezávislé věci, ty umělecké projekty, jenomže to úplně nejde. Do toho jsou
komerční seriály, které nás všechny živí a kde se častokrát potká dobrá parta
lidí, zůstanou přáteli a stráví spolu tři roky, někdy i 20 let, jako třeba v případě Ulice, a dá vám to obrovskou příležitost vybudovat si jméno
a na něm stavět vlastní projekty. Já si jednu dobu říkala, že jsem do těch
seriálů lezla, že kdybych si počkala, tak jsem mohla točit filmy, protože ono
je opravdu těžké se vymanit z té škatulky – buď jste seriálový, nebo filmový
herec. Říkala jsem si to tak často, až mi přestaly chodit nabídky na seriály,
vyhořela jsem a říkala si: „Hele, ale možná je to ten začátek, co jsem si přála. A tady mám dárek, tak se ukaž!“

Co dalšího prozradila Bára Jánová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou

• Jak se jí odráželo ode dna
• O své knížce, kterou se chystá napsat
• O svém novém podcastu
• O první divadelní roli, kterou dostala ve 14 letech
• Co všechno si ve filmové branži vyzkoušela
• Jak jí profese za kamerou pomohly v roli herečky
• Proč tak ráda vaří
• O jízdě na skejtu, kterou si zamilovala
• Jaký má herecký sen

Syndrom vyhoření. Problém, který bývá stále tak trošku bagatelizován. V reálu vás ale může zcela vyřadit z běžného provozu. Bára Jánová se s ním setkala poté, co absolvovala reality show Survivor. „Ze začátku jsem myslela, že je to vyčerpání. Potom postcovidový syndrom. Ale ani po půl roce to neustávalo a měnilo se to. Nejdřív jsem byla hrozně unavená, pak jsem vůbec nespala. Že je to vyhoření, jsem poznala podle toho, že jsem nemohla pracovat,„ popisuje těžké chvíle herečka.

V nejtěžší fázi musela přerušit téměř všechny své aktivity a podstoupit terapii, aby nalezla cestu ze začarovaného kruhu. Většinu jí už má zdárně za sebou, ví ale, že svět už nikdy nebude takový jako dřív.

To vyhoření přišlo v době, kdy jsi byla ve slavném seriálu Slunečná, také tam byla reality show Survivor. Už máš teď po nějakém čase pojmenované, co tě do toho stavu dostalo?
Ono to přišlo těsně po Survivoru nebo to už možná nabíhalo
během Slunečné, těžko se to poznává. Vím, že hodně lidí, kteří si
prošli vyhořením, říkalo, že už to měli. Ale jak člověk jede v tom rozjetém
vlaku, tak to nepozná. Já už, jak jsem za tím, tak se na to můžu podívat s
nadhledem. Podle mě za to mohlo covidový období.

V jakém smyslu?
Člověk byl neustále pod stresem, my do toho celou dobu točili, takže člověk
nevěděl, budu nemocný, nebudu nemocný, abych někoho nenakazil, testování… Do
toho jsem žila sama, takže jsem byla věčně sama nebo v ateliérech. Nevím,
jestli to bylo ku prospěchu nebo naopak. Ale myslím si, že to bylo tohle. Plus
samozřejmě stres ze Survivoru. To je velký šok, i když to máte
nakoukané a víte, tak si nedovedete představit to obrovské psychické vypětí,
které tam je. A do toho jsme dostali někde cestou covid, než jsme odjížděli na
ostrov. Já sice měla omicron bez příznaků, ale takový ten, co leze na mozek,
takže deprese.

Jak moc drsné to herecké prostředí je? A teď nemyslím divadlo ani natáčení filmu, spíš televizní natáčení seriálu nebo reality show. Jací lidé se tam pohybují?
Záleží na tom, jak se sejde skupinka, na tom, jaké je období, třeba zrovna v
tom covidu. Vím, že všichni byli v napjatém módu. Samozřejmě Slunečná byla obrovský fenomén, takže bulvár po nás hodně šel, vytvářel napětí a tím už
nasadil ty červíčky do hlavy. Ale celkově je to drsné prostředí. Je
to neustálá soutěž. Třeba teď jsme se o tom bavily s herečkou Terkou Vítů. I
když se kamarádíme, jsme konkurentky.

Aha.
A do toho ten nápor na holku, ten je obrovský. Ženská se na casting musí upravit. Zabere jí to třeba dvě hodiny. Musí vymýšlet, co si vezme na sebe. To chlap natáhne tričko a jde. Ženská musí přemýšlet, jestli se víc
malovat, míň malovat… Pro spoustu lidí jsou to blbosti, ale pro nás je to živobytí, které závisí i na vzhledu. Na castingu hraje roli 1 000 různých faktorů – představy producenta, představy režiséra a někdy se ani přesně neví, co se
hledá, takže ten klik závisí na hrozně moc věcech. Je to neustálá soutěž,
je to těžké prostředí, samozřejmě psychicky náročné, protože i když jdete z
role do role, tak nikdy nevíte, jestli přijde další.

Pak tedy přišlo vyhoření, co se v tobě odehrávalo? Co to je vyhoření? Jak se člověk cítí?
Jako vyhořelej. Člověk na to přichází postupně. Já si nejdřív myslela, že
je to vyčerpání ze Survivoru. I kvůli tomu mediálnímu
kolotoči, který se strhnul. Když jsem vypadla a přijela sem, byl to měsíc v
kuse rozhovorů. Přečetla jsem si všechny zprávy, co mi přišly, i jsem na ně
odpovídala, takže člověk je ve velkém presu a do toho je těžké si znovu zvyknout
na rychlost všeho. Já se bála i přejít silnici. Člověku se ty vjemy úplně změní. Já
vnímala úplně jinak plynutí času. Na ostrově jsem byla 10 dní, pak ještě týden
na hotelu bez televize a mobilu, skoro nikdo tam nebyl, takže čas plynul úplně
jinak. A pak do letadla a šup do reality. A to byly facáky. Takže jsem si ze
začátku myslela, že je to vyčerpání. Potom postcovidový syndrom.

Jenže pak ti to začalo být divné…
Ani po půl roce to neustávalo a měnilo se to. Nejdřív jsem byla hrozně unavená,
pak jsem vůbec nespala. Že je to vyhoření, jsem poznala podle toho, že jsem
nemohla pracovat, neměla jsem chuť do práce. Nebo chuť by i byla, ale tělo mě
nepustilo. Jako bych před sebou měla plexisklo a psychika tomu tělu bránila.
Prostě to nešlo. To se strašně těžko popisuje, kdo to nezažil. To je jako s depresemi. Představa, že budu na place… Já dřív měla hodně svých
projektů, produkovala jsem věci, a představa, že budu mít zase tolik práce, to,
co jsem milovala, ten stres, to předbíhání od jedné věci ke druhé, to pro mě
teď bylo nepředstavitelné. A dodneška vlastně je. Celé se to přenastavilo,
snažím se teď do těch věcí tolik nevrhat a trošku si hlídat zdraví.

Takže tehdy jsi to vyřešila tak, že jsi přerušila veškeré aktivity.
No,
úplně. Jediné, co mě v tu dobu živilo, byly instagramové spolupráce, a pomáhala
mi rodina a tehdejší přítel.

To jsem se chtěla zeptat, protože v momentě, kdy přerušíš pracovní aktivity, ti vzniká další stres. Nenaloží ti zase to, že se musíš postarat o živobytí?
Samozřejmě
to stresující bylo, protože já jsem zvyklá se uživit sama. Rodiče
mi vždycky pomáhali, když bylo potřeba, ale většinou jsem to byla já, kdo živil
druhou stranu. Tentokrát jsem byla na té druhé straně a určitě mi to
nepřidávalo. Já si přišla k ničemu, že je finančně vysávám. Všichni mi pak
říkali: „Tak si to užívej, hoď se do klidu.“ A já
říkala: „Jak si to můžu užívat?“ Je to zamotanec. A
pak samozřejmě přišla terapie, došlo i na psychiatra a antidepresiva.

A pomohlo to?
Určitě
mě to zvedlo na nohy a pomáhá mi to pořád. Prošla jsem komplexním testováním na ADHD a podobně. Je to zdlouhavý proces. Takže je to zajímavá změna. Člověk tak
nějak pořád hledá své staré já, které už ale není, a musí najít svoje staronové
já. To je to dno, že se člověk potřebuje okleštit a vesmír to tam posílá, dokud ví, že je to potřeba, a okleští vás jako sochu. A teprve pak můžeš začít znova.

Věříš v sílu myšlenky? Ptám se proto, že jsi měla období, kdy sis moc přála začít znovu.
Říkala
jsem to teď v jiném podcastu, že vesmír mě poslechl a všechno mi vzal.
Samozřejmě všichni chceme točit festivalové filmy, mít České lvy a točit
nezávislé věci, ty umělecké projekty, jenomže to úplně nejde. Do toho jsou
komerční seriály, které nás všechny živí a kde se častokrát potká dobrá parta
lidí, zůstanou přáteli a stráví spolu tři roky, někdy i 20 let, jako třeba v případě Ulice, a dá vám to obrovskou příležitost vybudovat si jméno
a na něm stavět vlastní projekty. Já si jednu dobu říkala, že jsem do těch
seriálů lezla, že kdybych si počkala, tak jsem mohla točit filmy, protože ono
je opravdu těžké se vymanit z té škatulky – buď jste seriálový, nebo filmový
herec. Říkala jsem si to tak často, až mi přestaly chodit nabídky na seriály,
vyhořela jsem a říkala si: „Hele, ale možná je to ten začátek, co jsem si přála. A tady mám dárek, tak se ukaž!“

Co dalšího prozradila Bára Jánová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou

• Jak se jí odráželo ode dna
• O své knížce, kterou se chystá napsat
• O svém novém podcastu
• O první divadelní roli, kterou dostala ve 14 letech
• Co všechno si ve filmové branži vyzkoušela
• Jak jí profese za kamerou pomohly v roli herečky
• Proč tak ráda vaří
• O jízdě na skejtu, kterou si zamilovala
• Jaký má herecký sen