Nedávno jsem si splnil jeden z mých největších snů – koupil jsem si vlastní byt. Odstěhoval jsem se od rodičů a byl jsem plný euforie. Měl jsem pocit, že jsem dosáhl něčeho opravdu významného. Konečně jsem mohl dělat všechna rozhodnutí sám, od výběru barev na zdi přes nábytek až po spotřebiče v kuchyni…
Rodiče si o mě dělají starosti
Život ale někdy přináší nečekaná překvapení. Moji rodiče se pustili do rekonstrukce bytu, která měla trvat několik měsíců. Bez váhání jsem jim nabídl, aby zatím bydleli u mě. Zpočátku bylo všechno skvělé, ale časem přišly drobná nedorozumění. Moje dlouho očekávaná nezávislost byla v ohrožení…
„Arture, nemyslíš, že utrácíš moc za elektroniku?“ zeptala se mě jednoho dne máma a ukázala na nový televizor v obýváku.
„Mami, tohle je můj byt, moje peníze…“ odpověděl jsem klidně.
Ale máma se nevzdávala. „Měl bys víc šetřit. Nikdy nevíš, co přinese budoucnost.“
Mávl jsem nad tím rukou. Jenže později se k ní přidal táta. „Možná by bylo rozumné zamyslet se nad stabilnější prací, Arture. To, co teď děláš, je dost riskantní,“ řekl mi s obavami.
„Tati, mám tu práci rád. Nemusíš se o nic bát,“ odpověděl jsem trochu podrážděně. Chápu, že jsou stará generace a pro ně je práce grafika na volné noze něco, čemu nerozumí. Ale živím se tím už téměř deset let a zakázky si můžu vybírat. Nejsem odkázaný na to, co mi kdo dohodí.
Začalo mi to vadit
S každým dalším dnem jsem měl silnější pocit, že se rodiče snaží získat kontrolu nad mým životem. Jako kdyby zapomínali, že mi už není deset. I když jsem věděl, že to myslí dobře, jejich neustálé poznámky mi začaly vadit. Často jsem přemýšlel nad tím, proč prostě nemohou přijmout, že jsem dospělý.
Potřeboval jsem prostor, abych mohl žít podle sebe, ale nevěděl jsem, jak jim to říct. Rozhodl jsem se, že nastal čas na vážný rozhovor.
„Neříká se mi to lehce, ale mám pocit, že mě trošku omezujete. A já… potřebuji mít svůj prostor,“ začal jsem a snažil se zachovat klid.
Máma na mě překvapeně pohlédla. „Arture, my se ti jen snažíme pomoct. Chceme pro tebe to nejlepší,“ bránila se.
„Chápu, mami, ale je to můj život. Když udělám nějakou chybu, poučím se z ní…“ namítl jsem.
Táta mlčel a vyhýbal se mému pohledu. Máma se začala rozčilovat a obviňovat mě z nevděku. „Vždycky jsme ti pomáhali. Proč to teď nechceš?“ ptala se nechápavě.
Cítil jsem, že se rozhovor ubírá špatným směrem, ale věděl jsem, že musím být trpělivý.
Už nejsem malý kluk
O několik dní později jsem náhodou zaslechl rozhovor mých rodičů. „Možná bychom mu opravdu měli dát víc svobody,“ řekla máma, ale její hlas zněl nejistě.
„Nevím… Mám pocit, že potřebuje, abych mu tu a tam poradil,“ odpověděl táta.
Vstoupil jsem do kuchyně a přerušil je. „Myslím, že si to musíme vyjasnit. Proč se tak moc snažíte kontrolovat můj život?“ začal jsem vážně.
Překvapeně na mě pohlédli. „Jen jsme ti chtěli pomoct. Možná jsme to přepískli…“ řekla máma. „Arture, vždy jsem měla pocit, že musím na všechno dohlížet… Byl to můj způsob, jak tě chránit,“ přiznala se smutkem v hlase.
„Mami, vím, že to myslíš dobře. Ale už nejsem malý kluk…“
Máma se na mě smutně usmála. Došlo mi, že když opět žijeme pod jednou střechou, asi se podvědomě začala chovat jako kdysi. Chytil jsem ji za ruku a na chvíli jsem se cítil jako malý kluk. V krku se mi udělal knedlík. Odkašlal jsem si.
„A jak jste se dnes měli? Nepotřebujete s něčím poradit?“ zeptal jsem se s úsměvem.
Za chvíli jsme se už smáli všichni. Vzpomínali jsme na staré časy. Možná jsem udělal chybu, když jsem je sice pustil do svého bytu, ale ne do svého života. Kdybych se jim víc otevřel, pochopili by, že jsem dospělý a svůj život zvládám sám.
Asi pro ně vždy budu ten malý kluk, to nelze změnit. Ale to, že jsme si otevřeně promluvili, přeci jenom něco změnilo. Pochopili, že svůj život si sice řídím sám, ale oni v něm mají místo. A když budu potřebovat, vím, kdo mi poradí…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
