S Evou jsem se poznala v práci. Nastoupila k nám jako nová posila. Já už byla v té době ve firmě čtyři roky. A protože Eva byla ze začátku ze všeho vyjukaná a roztomile zmatená, tak jsem se jí ujala.
Ukázala jsem jí, jak to všechno u nás chodí, na koho je spoleh i na koho si dát pozor. Byla mi dost vděčná a já zas byla ráda, že jsem v ní našla nejen fajnovou kolegyni, ale i kamarádku. Obě dvě jsme navíc měly desetileté kluky. Jenže v práci nebylo moc času na nějaké drbání. A tak jsme zavedly tradici, že každý čtvrtek zajdeme na veselý kalíšek neboli dvojku vína, kde to všechno probereme. Je zajímavé, že si Eva ale nikdy na nic pořádně nestěžovala. Vlastně všechno v jejím životě bylo ideální. Teda aspoň mně to tak podle jejího vyprávění připadalo.
Její manžel byl sice celkem zaneprázdněný, ale prý jí to i synovi při každé příležitosti vynahrazoval. Třeba zahraniční dovolenou. Být třikrát do roka u moře? Jo, o tom by se mě mohlo jen zdát. My na letní dovolenou šetříme celý rok. Ale tohle nebyl úplně ten pravý důvod mé závisti. Obdivovala jsem hlavně to, jak dokáže vše lehce zvládat – práci, rodinu i koníčky. Navíc být pořád veselá a v kolektivu oblíbená. To, jak Eva zapadla v práci mezi ostatní, to se nepovedlo mně ani za ty čtyři roky.
Ze začátku jsem jí to hrozně přála, ale postupem času už mi to začalo jít na nervy. Kolegové jí dokonce začali říkat Evičko sluníčko. Uvnitř jsem cítila, jak mám vztek, že už nejsem já středem pozornosti. Ale jí samotné jsem nic nepřiznala. Dlouho jsem pak v sobě řešila, proč nejsem taková jako ona a začala hrozně srovnávat. Nejen sebe, ale i své nejbližší. Nakonec to dopadlo tak, že jsem přišla domů a vše si to vylívala. Manželovi jsem třeba vyčetla, že je k ničemu, že nedokáže ani spravit kapající kohoutek, ani mi občas udělat radost obyčejnou kytkou.
To Janin manžel, to je jiná! Samozřejmě při tomhle srovnání zuřil, stejně jako náš kluk. Nikdy mi nevadilo, že není moc zdatný na sporty, ale od té doby, co Eva básnila o svém Davídkovi, jak hraje skvěle fotbal, basket a hokej, měla jsem vztek, že náš syn je takový pecivál. Věděla jsem, že moje chování není vůči nim vůbec fér, ale bylo to nějak silnější než já.
Nakonec naše komunikace s Evou začala váznout. Ale nebyla to jen moje vina. Eva se z našeho čtvrtečního posezení začala pravidelně vymlouvat. Všimla jsem si dokonce, že už se zdaleka nesměje tak jako dřív a cítila jsem, že jí určitě něco trápí. Ale tvrdila mi, že je vše v pořádku. Když ale vzala nečekaně týden volna a nezvedala mi telefon, věděla jsem, že se něco děje. Rozhodla jsem se proto za ní vydat. Nikdy před tím jsem u ní nebyla, a tak jsem trochu bloudila.
Když jsem přišla k baráku, kde měla Eva bydlet, nestačila jsem se divit. Místo moderní vily s bazénem jsem totiž stála před oprýskaným činžákem. Vchod byl otevřený, a tak jsme došla až k jejímu bytu. Po chvíli otevřela Eva celá překvapená. „To máš radost, že jsi mě načapala, co?“ vyhrkla hned na mě. „Prostě jsem si pár věcí vymyslela, abych se ti aspoň trochu vyrovnala!“ pokračovala vztekle. V tu chvíli se mezi dveřmi objevil i její syn, který byl prý nemocný, a tak s ním Eva musela být doma. Podle jeho obézní postavy jsem pochopila, že tenhle kluk určitě neovládá tři sporty. Leda tak na počítačové hře s hamburgerem v puse. Další její lež. Víc už jsem raději vědět nechtěla. Se slovy, že mě hrozně zklamala jsem hned odešla.
Cestou domů jsem přemýšlela, jak jen je tohle možné. Jak jsem mohla být tak hloupá! Záviděla jsem někomu, kdo vlastně ve skutečnosti záviděl mnohem víc mně. Zatímco Eva na mě celou dobu hrála jedno velké divadlo, já měla a vlastně pořád mám spokojený život. I když jsem přišla o kamarádku, jsem vlastně šťastná. Eva mi totiž otevřela oči. Nejsem už tolik naivní, a hlavně si mnohem víc uvědomuji ne to, co nemám, nýbrž co mám… Třeba super rodinu, která mi naštěstí moje chování odpustila.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
