Anna je nešťastná, protože už dva měsíce neviděla svoji jedinou vnučku. Při vyhrocené situaci, kdy vnučka v obchodě zlobila, ji Anna dala na zadek. Snacha se o tom dozvěděla a velmi ji to rozčílilo. Rozhodla se, že už malou nebude hlídat sama. Anně ale takový trest připadá velmi krutý.
Miluju svou vnučku nade vše, a když ji mohu hlídat, jsem vždycky nadšená. Jenže poslední dobou se začala hodně rozjíždět a mám, co dělat, abych ji zkrotila. Je to takové to období, kdy děti zkouší, co všechno jim projde.
Amálka je takový andílek s ďáblem v těle. Dokáže být neskutečně roztomilá a zlatá, že byste ji samou láskou umačkali, ale během chvilky vás také dokáže pořádně vytočit. A chová se jako rozjívená a rozmazlená princeznička. Zatímco ona roste a má více energie a sil, mě naopak ubývají. Ale i tak se snažím, abych ji vždy zabavila a užily jsme si spolu hezké chvilky.
Při jednom našem výletu do obchodu se ale situace vyhrotila. Amálka mi už po cestě z domu začala utíkat a měla jsem co dělat, abych jí dohnala a nevběhla mi do silnice. Měla z toho velkou srandu, jak za ní funím. Dvě patra obchodního domu jí přišla také jako skvělá zábava. Začala se schovávat mi mezi regály a za stojany s oblečením. Běhala jsem za ní jako pejsek a volala, ať toho nechá. Pak se mi ale najednou ztratila z očí. Hledala jsem ji celá vyděšená a ona se neozývala. Nevěděla jsem, co dělat. Každá vteřina mi připadala jako věčnost. A napadaly mě ty nejhorší scénáře, že ji někdo odvedl.
Rozběhla jsem se tedy k informacím, aby ji zkusili vyvolat. Ale naštěstí to nebylo potřeba, Nějaká paní mi ji přivedla za ruku, že ji našla schovanou pod šaty. Spadl mi obří balvan ze srdce. A chtěla jsem ji radostí obejmout. Ale Amálka mě naštvaně odstrčila, nejspíš proto, že jsem jí zkazila hru na schovávanou. To mě tak vytočilo, že jsem jí plácla na zadek. „Takhle se přece nechová! Víš, jak jsem se o tebe bála?“ řekla jsem jí ještě celá rozklepaná.
Snacha se mi krutě pomstila
Myslela jsem si, že to byla jen výchovná lekce. A že příště už si nic takového k babičce nedovolí. Jenže, má to úplně jinou dohru, než jsem čekala. Když se o tom dozvěděla snacha, bylo zle. „Jak jsi mohla na naši dceru vztáhnout ruku?“ spustila na mě rozčíleně do telefonu. Z její reakce jsem byla v šoku. „Nechtěla jsem jí ublížit. Jednou jsem ji plácla, aby se naučila, že takhle se nemůže chovat,“ bránila jsem se. Ale snacha hystericky křičela, že jsem to přehnala. Že je zásadně proti fyzickým trestům. A že tedy bude lepší, když už malou nebudu hlídat.
Jsem z toho doteď úplně hotová. Dva měsíce jsem svou vnučku neviděla a stýská se mi po ní každý den. Ale zároveň si za svým jednáním stojím. Myslím si, že malé plácnutí na zadek občas neuškodí. Vždyť i já jsem tak vychovala svého syna. A vyrostl z něj slušný a zodpovědný člověk. Nemyslím si, že by zrovna tahle situace byla tak strašná, jak ji snacha vnímá. A její benevolentní výchova se jí jednoho dne může vymstít. Ale chápu, že moje výchovné názory už nikoho nezajímají.
Můj syn se mě snaží uklidnit a domluvit své manželce, aby se to nějak urovnalo. „Mami, já vím, že jsi to myslela dobře,ale Simona to vidí jinak,“ snažil se mi vysvětlit. „Zkus s ní ještě promluvit, vysvětlit jí, že jsi to udělala ve strachu o malou,“ dodal. Jenže je to s ní těžké. Snacha si stojí za svým. „Anna už naši dceru sama hlídat nebude. Pokud ji chce vidět, ať přijde k nám,“ vzkázala mi přísně.
Chybí mi ten čas, kdy jsme spolu byly jen my dvě a cítím, že to nikdy nebude jako dřív. I když věřím, že mé rozhodnutí tehdy nebylo špatné, snažím se najít cestu, jak to spravit. Nechci o svou vnučku přijít a musím přijít na způsob, jak získat Simoninu důvěru zpět.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
