Když jsem poprvé potkala svou budoucí tchyni Elišku, měla jsem pocit, že budeme mít harmonický vztah. Byla jsem ráda, protože můj vztah s vlastní matkou byl vždy složitý, neli přímo toxický. Byla chladná, vypočítavá a nezdravě ambiciózní. Vždy ode mě něco očekávala, neustále mě kritizovala a porovnávala s ostatními, což jsem obzvlášť nesnášela. Moje vztahy, kamarádky či práce, nic z toho nikdy nesplňovalo její přemrštěné nároky.
Tchyně se stala mojí kamarádkou
Od prvního setkání jsem cítila, že můj vztah s Eliškou může nahradit to, co mi chybělo u mámy. Byla laskavá, příjemná a stále se usmívala. Lidi vítala s otevřenou náručí, aniž by cítila potřebu je na každém kroku soudit. Když mě poprvé uviděla, pevně mě objala. „Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám, Anno. Pavel o tobě říkal samé skvělé věci!“ pronesla vesele.
Tato jednoduchá věta na mě hluboce zapůsobila. Poprvé jsem pocítila něco, co mi vlastní matka nikdy nedala – radost z mé existence, pocit, že jsem pro někoho důležitá a bere mě vážně. I když mě Eliška sotva znala, pro ni to nebylo důležité. Její syn mě miloval, a tak věděla, že ona mě bude také mít ráda.
Postupem času se náš vztah prohluboval a začaly jsme spolu trávit stále víc času. Vytvořily jsme si své vlastní malé rituály: posezení u kávy, něco sladkého k tomu a dlouhé rozhovory u kuchyňského stolu. Vyprávěla jsem jí o své práci, o projektech, na kterých jsem pracovala, a o tom, jak důležité pro mě je být nezávislá. Eliška mě vždycky pozorně poslouchala a souhlasně přikyvovala.
„Pavel má štěstí, že má tak ambiciózní ženu,“ říkala a já byla na sebe pyšná.
Není to přesně to, o čem rodina je? O přijetí a podpoře? Nějakou dobu jsem žila v této blažené iluzi. Myslela jsem si, že Eliška mě chápe a podporuje. Věřila jsem, že jsem pro ni jako dcera, kterou nikdy neměla, a ona byla pro mě matkou, po které jsem vždy toužila…
Poznala jsem její pravou tvář
Ten den si pamatuju přesně. Seděly jsme u kávy a povídaly si o životě. Pavel měl v práci několik nových projektů, které ho stresovaly, takže se Eliška starostlivě ptala, jak to zvládá. Pak se rozhovor přirozeně stočil k mému profesnímu životu.
Vyprávěla jsem jí o svém nedávném úspěchu, o tom, jak jsem dokončila velký projekt, který mi dal zabrat, ale rovněž jsem z něj měla radost. Mluvila jsem s opravdovou vášní. Svoji práci jsem milovala, dávala mi pocit nezávislosti a naplnění. Eliška přikyvovala, ale pak najednou řekla něco, co navždy změnilo náš vztah.
„Ale s tím stejně budeš muset jednou skončit, že?“ pronesla bezelstně.
Ztuhla jsem, nevěděla jsem, co říct. Podívala jsem se na ni zmateně, napadlo mě, že jsem snad špatně slyšela.
„Skončit? S čím?“ zeptala jsem se opatrně.
„S prací, drahoušku. Nemůžeš přece dělat kariéru celý život. Časem budeš muset uvažovat o dětech, starat se o domácnost… Pavel potřebuje ženu, která tyhle věci zařídí.“
To, co řekla, se mi k ní vůbec nehodilo. Opravdu mi naznačovala, že bych se měla vzdát svých ambicí, protože to je role manželky? Snažila jsem se zůstat klidná, ale uvnitř jsem začínala vřít.
„Eliško…“ řekla jsem a snažila se skrýt emoce, které ve mně začínaly bublat. „Pavel a já jsme o tom už mluvili. Oba věříme, že mohu skloubit kariéru s rodinným životem. Nemyslím si, že to musí znamenat vzdát se práce…“
Eliška se jen pobaveně usmála. „Ale, Anno, to není tak jednoduché. Až budeš mít děti, uvidíš, že práce je jen práce. Ale domov… tam se odehrává ten skutečný život…“
Můj názor na tchyni se změnil
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Iluze, kterou jsem si budovala celé roky, se rozpadla na kousky. Eliška nebyla „náhradní maminkou“, za kterou jsem ji považovala. Až teď mi ukázala, že mě nikdy skutečně nerespektovala.
Od té chvíle náš vztah ochladl a stal se hodně formálním. Obě jsme věděly, že to už nikdy nebude stejné. Cestou domů jsem si opakovala její slova a snažila se pochopit, proč jsem se v ní mohla tak dlouho mýlit. Zdála se tak jiná, tak vřelá a otevřená, a přitom pod povrchem ukrývala názory, které jsou mi naprosto cizí.
Když jsem dorazila domů, Pavel na mě čekal s úsměvem. Netušila jsem, jak mu říct, co se stalo. Jak říct muži, kterého miluji, že jeho matka, žena, kterou jsem považovala za přítelkyni, dokonce za druhou matku, právě ukázala pravou tvář?
Nenechám se ovládat
Cítila jsem potřebu mluvit s někým neutrálním, tak jsem se rozhodla zavolat své nejlepší kamarádce Markétě, která mě znala jako nikdo jiný.
„Potřebuju si s někým promluvit,“ povzdechla jsem si.
„Něco s Pavlem?“ zeptala se starostlivě.
„Ne, ne. Jde o jeho mámu…“ odpověděla jsem a začala jí vyprávět celý příběh, slovo od slova.
Markéta tiše poslouchala, což u ní nebylo obvyklé.
„Vždycky jsem si myslela, že spolu vycházíte skvěle… Ale tohle? To jsem od ní nečekala,“ řekla překvapeně.
„Přesně! Já taky ne!“ odpověděla jsem hořce. „Ale ty věci, co říkala… Jako by můj život měl být jen o tom, že se stanu manželkou a matkou. Co je to za středověké názory?“
Markéta si povzdechla. „To muselo být hrozné, protože vím, jak jste si byly blízké. Ale víš… nesmíš dovolit nikomu, aby tě zmanipuloval. Jsi ambiciózní, máš své sny a plány. To je tvůj život, ne její…“
Uhodila hřebík na hlavičku. Byla jsem z toho všeho ještě stále trochu zmatená, ale jedna věc byla jasná – o svém životě si rozhoduji sama. A nikdo, ani Eliška, mi nemůže diktovat, jak mám žít. A že jsem prožila zklamání? No, nebylo to poprvé a určitě ani naposled. Ale jsem dospělá a vím, že si se svým životem poradím bez pomoci maminky. Ať už té, která mě porodila, nebo té, o které jsem si myslela, že jsem ji získala…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
