Stála jsem před zrcadlem a vyčesávala si vlasy do drdolu. Petr to má takhle rád. Říkal, že s tímhle účesem vypadám hodně žensky. Potíž je v tom, že s Petrem nejsem už tři roky…
Jsme pro sebe stvořeni
Kamarádky mi říkaly, že žiju v nějaké iluzi, ale já si stejně myslela svoje. Někteří lidé jsou pro sebe stvořeni a mezi ně patřím i já s Petrem.
„Kdybyste byli pro sebe stvořeni, tak by tě neopustil. A kde je teď tvůj princ na bílém koni?“ ptala se Pája .
Pravda byla, že jsem vlastně ani nevěděla, kde Petr je. Ta hrstka našich společných přátel se rozprchla po celém světě. Udržovala jsem kontakt jen s Bárou, ale ani ona už o Petrovi neslyšela dlouho. Řekla mi jen, že se před časem odstěhoval do Berlína s novou přítelkyní a našel si tam dobrou práci.
Čas ubíhal, ale já pořád toužila po Petrovi. Už dávno jsem mu odpustila, že mě opustil kvůli jiné. Byla jsem přesvědčená, že se jednou vrátí. Navenek jsem žila normálním životem. Chodila jsem do práce, setkávala se s přáteli. Dokonce jsem málem začala chodit s Martinem, který mi už několik měsíců nosil kytky.
Několikrát jsem s ním šla do kina nebo na kávu. Martin byl velmi starostlivý a klidný. Dobře se mi s ním povídalo. Myslím, že stačilo málo, a podlehla bych jeho kouzlu. Naštěstí jsem to neudělala. Když jsem se dozvěděla, že se Bára vdává a Petr přijde na její svatbu, bez zaváhání jsem Martina odmítla.
„Někoho mám, chápeš? Jsem po uši zamilovaná a nechci ti lhát,“ řekla jsem mu na rozloučenou.
Toužila jsem po druhé šanci
Nevím, kde se ve mně vzala ta jistota, že když se setkáme na svatbě, náš vztah se obnoví.
„To, že přijde, nebo možná nepřijde, na Bářinu svatbu, nic neznamená. Možná přijde s manželkou a dítětem, možná se na tebe ani nepodívá! Vzpamatuj se, vždyť už nejsi poblázněná puberťačka…“ snažila se mě přivést k rozumu Pája.
Ale já stejně věděla své. Byla jsem si jistá, že Petr bude chtít všechno napravit, že na tu svatbu jde vlastně kvůli mně. A ukázalo se, že jsem se nemýlila.
„Aničko, jsi to ty? Vůbec ses nezměnila!“ chytil mě do náruče před kostelem.
Než jsme vstoupili dovnitř, stihl mi o sobě říct všechno – co dělal, s jakými dívkami chodil, jakými auty jezdí, kolik peněz vydělává. To nejdůležitější pro mě bylo, že je teď sám. Byla jsem tím setkáním ohromená, že jsem nechápala, co se děje.
Ale už tehdy se ve mně začal probouzet pocit znechucení. Jak jsem tam vedle něj stála, uvědomovala jsem si, že tohle není ten muž, po kterém jsem celé ty roky toužila.
Jeho mírně oteklý obličej prozrazoval lásku k alkoholu. Hodně nagelované vlasy, výběr kravaty a blyštivý oblek, to všechno svědčilo o tom, že Petr má peníze – a špatný vkus. Během mše ve mně narůstalo znechucení a podráždění. Byla to změť emocí, kterou bylo těžké pojmenovat.
Hnusil se mi
Především jsem cítila hněv. Na koho jsem se zlobila? Na něj, že se tolik změnil, nebo na sebe, že jsem promarnila dlouhá léta čekáním? Vrchol přišel až později, na svatební hostině.
„Jsi tak sladká, mohl bych tě celou sníst,“ šeptal mi Petr do ucha, když jsme spolu tancovali. Dělal grimasy jako hladový lev.
Dřív by mě to možná rozesmálo. Možná by to na mě i zabralo. Teď jsem ale čekala něco jiného.
„To je ale svůdce,“ prohodila Bára, když nás viděla.
„Jo,“ odpověděla jsem trochu chladně. „Ale já už s ním tohle svádění zažila, teď od něj čekám něco jiného, důstojnějšího…“
Petr se předváděl a pokoušel se mě políbit. Neměla jsem na to chuť.
„Hej, kočko, co je?“ zeptal, když jsem se s ním nechtěla líbat. „Už se ti tvůj medvídek nelíbí?“
„Medvídek jsi byl možná před pár lety, teď připomínáš vypelichaného medvěda,“ odsekla jsem a vrátila se ke stolu, aniž bych čekala, až skončí písnička.
„Ty tvoje nálady… O co ti jde? Dřív jsi taková nebyla. Jen jsem tě nechal chvíli samotnou a už jsi tvrdá jak skála!“
„Nechal chvíli samotnou? Tak tomu říkáš? Opustil jsi mě bez jediného slova, prostě jsi mě nechal a…“ hlas se mi začal třást.
„To bych teď měl klečet na kolenou a omlouvat se? Co bylo, bylo, princezno, život jde dál. Myslel jsem, že to chápeš,“ podíval se na mě jako kdysi a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. „Nebylo nám spolu fajn? Nestýská se ti?“
„Představ si, že ne,“ odpověděla jsem naprosto klidně…
Chtěl si jen užít
Ještě včera bych si za taková slova asi nafackovala, ale teď moje láska k němu někam zmizela. Je možné, aby to šlo tak rychle, tak náhle? Ze slušnosti jsem na svatbě zůstala ještě asi hodinu, ale pak jsem se vymluvila na bolest hlavy a odešla.
„Odvezu tě!“ nabídl se Petr, ale odmítla jsem.
„Zvládnu to. A navíc jsi pil…“ řekla jsem rozzlobeně.
„Ale no tak, dva drinky nikomu neublíží,“ bránil se.
Cestou domů jsem si uvědomila, že neměl v plánu vrátit se k našemu starému vztahu. Byl to prostě ten typ záletníka, který si nemohl nechat ujít příležitost znovu se předvádět a dělat dojem. A nezáleželo mu na tom, na koho ten dojem dělá. Teď už vím, že to tak bylo vždycky, jen jsem to nechtěla vidět.
Doma jsem si uvařila čaj a sedla si do svého oblíbeného křesla. K mému překvapení jsem necítila smutek, spíše úlevu. Všimla jsem si, že na telefonu mám hlasovku od Martina.
„Asi volám v nevhodnou dobu… Omlouvám se. Ale prosím tě, dej mi ještě šanci…“ říkal v ní něžně a trochu smutně.
Usmála jsem se a vytočila jeho číslo…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
