Nedávno jsem se dost komplikovaně rozešla. Vztah s Arturem (30) byl obzvlášť neúspěšný, i když začal jako z pohádky. Okamžitě jsme k sobě pocítili silné sympatie a rychle začali plánovat společnou budoucnost s hromadou dětí. Mysleli jsme, že všechno bude perfektní. Byla jsem přesvědčená o svých citech, takže jsem se rozhodla pronajmout svůj byt a nastěhovat se k němu.
Sestěhování mi ukázalo, jaký je ve skutečnosti
Společné bydlení je pro každý pár zkouška. Rychle jsem zjistila, že Artur je ve skutečnosti chladný a panovačný. Strkal nos do všeho, co jsem dělala. Když jsem vařila večeři, stál nade mnou a říkal mi, kolik soli mám dát do hrnce. Radil mi, kam mám v koupelně odkládat fén a tak dále.
Nemohla jsem to vydržet, takže jsem se po měsíci společného života rozhodla odstěhovat. Ale kam jít? Můj byt byl obsazený nájemníky a nechtěla jsem je jen tak vyhodit na ulici.
Mohla jsem si najít nový byt k pronájmu, ale peněz nebylo nazbyt a najít něco okamžitě bylo téměř nemožné. Jediným řešením byl návrat k rodičům, kteří bydleli pár kilometrů za městem
Vrátila jsem se k rodičům
Patro bylo jejich teritorium, zatímco přízemí bylo prázdné a čekalo jenom na mě. Tři prostorné místnosti a kuchyně, hodně místa pro jednoho člověka. Naše první společná večeře proběhla v příjemné atmosféře. Máma vykouzlila lahodné jídlo, táta nám nalil skleničku něčeho silnějšího a bavili jsme se o tom, jak jde život.
Ráno máma vtrhla do mého pokoje kolem osmé.
„Přinesla jsem ti snídani! Musíš něco sníst!“ budila mě, přestože jsem měla volno a plánovala si přispat.
Kávu si dám ráda. Ale nic víc. Od té doby, kdy jsem byla na vysoké, nesnáším ranní jídla. Vím, že to není zdravé, ale nemohu si pomoci. Před desátou nedokážu nic polknout, ani nejlepší míchaná vajíčka na světě.
„Dobře, díky moc,“ zamumlala jsem a s obtížemi se zvedla z postele.
„Je osm hodin, čas vstávat a začít nový den!“ švitořila vesele a zmizela.
Vypila jsem kávu a šla si ven zakouřit. A tam mě čekalo další překvapení – táta. Čerstvý a připravený do práce…
„Ty kouříš?“ přivítal mě místo pozdravu.
„No, tati, přece víš, že…“
„Raději s tímhle hnusem přestaň, jen si ničíš zdraví!“ řekl a odešel do garáže.
Zhluboka jsem se nadechla, v duchu napočítala do deseti a šla si zařizovat své bydlení. Nábytek vůbec nebyl podle mého vkusu. Už jsem věděla, co vyhodit, co přesunout jinam a co koupit. Večer jsem rodičům oznámila svůj plán změn. Dívali se na mě jako na blázna, ale nějak to přijali. Pomyslela jsem si, že to snad půjde.
Další rána byla podobná
Každý den, nejpozději v osm, se ráno objevila máma s tácem plným jídla a chvíli poté na mě táta vrhal káravé pohledy, jakmile mě spatřil s cigaretou. Pivo? Ani náhodou. Ponocování? Prý to také škodí…
Snažila jsem se je pochopit, ale přeci jenom jsem toužila po klidu. Zvlášť když jsem pracovala z domova a musela si na to každý den vyhradit pár hodin. Jenže to moc nešlo. Když jsem se jednoho dne ponořila do práce, táta nakoukl do pokoje s otázkou, jestli se dnes pustíme do zahrady. Jindy máma vešla právě ve chvíli, kdy jsem měla online schůzku.
„Přinesla jsem ti polévku!“ pronesla rázně, položila talíř na stůl a odešla. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, protože to všichni na schůzce viděli.
Chápu, že mají dobré úmysly. Ale jsem dospělá! Jak to tedy zvládnout? Promluvit si s nimi? Nějak to překousnout? Ignorovat?
Jednoho nedělního rána jsme s mámou popíjely kávu před domem.
„Mami, mám problém,“ nadhodila jsem.
„Panebože, co se stalo? Jsi nemocná? Přišla jsi o práci?“ vykřikla.
„Ne, není důvod panikařit.“
„Tak co se děje?“
„Víš, jde o vás dva,“ začala jsem opatrně.
„Jak to myslíš?“
„Ty nečekané návštěvy, přinášení jídla. Od začátku jsme měli dohodu, že přízemí je moje a patro vaše. Potřebuji se tu prostě cítit jako doma…“
„Vždyť je to všechno pro tebe!“ řekla viditelně překvapená.
„Jasně, chápu, ale když je to prý pro mě, chci se tu cítit pohodlně… Musíš vědět, že nejsem zvyklá být pořád obklopená ostatními. Někdy prostě potřebuji chvíli pro sebe. Ráda jím, když mám hlad. Nezlob se na mě za upřímnost. A ty neustálé návštěvy…“
„Ale my jsme jen chtěli…“
„Chápu, že máte dobré úmysly. Ale přemýšlej, co kdybych já takhle pořád chodila k vám? Nebo co kdybych se tady začala scházet s nějakým chlapem… To byste taky chodili kdykoliv?“
Rozhodli jsme se dát tomu šanci
Bylo mi to líto a večer mě trápily výčitky svědomí. Ale věděla jsem, že si musím stát za svým. Následující dva dny byly hrozné. Mámina ztrápená tvář mluvila za vše. Táta také nevypadal moc nadšeně. Usoudila jsem, že je čas zakopat válečnou sekeru.
Vyndala jsem z mrazáku pár věcí. Pro tátu jsem připravila jeho oblíbenou houbovou polévku a pro mámu zapečené těstoviny se špenátem. Poslala jsem jim zprávu: „Zvu vás do přízemí.“ O patnáct minut později ke mně přišli, trochu vyděšení a překvapení. Viděli stůl plný jídla a láhev dobrého vína.
„Počkej chvíli…“ řekla máma.
„Bez diskuze, sedneme si ke stolu a promluvíme si,“ řekla jsem s úsměvem. „Jste pro mě nejdůležitější na světě,“ dodala jsem, když začali jíst. „Musíte ale pochopit, že stejně jako vy máte své návyky, tak i já. Pokud chceme společně fungovat, byť jen po určitou dobu, musíme si stanovit pravidla, abychom se vyhnuli konfliktům a měli se dobře. Zvládneme to?“
Přikývli a pak jsme se v příjemné atmosféře dohodli. Teď mohu spát, jak dlouho chci, protože pracuji do pozdních hodin. Nesnídám, uklízím si sama, obědy si také vařím sama. Když potřebuji klid, zavřu dveře. Přestanu kouřit, ale až se tak rozhodnu.
Od toho večera uplynuly dva týdny a zatím jsou všichni živí a zdraví. A co víc, máma se snaží odolat pokušení vařit mi polévky. Dokonce mě občas požádá, abych udělala ty chutné těstoviny! Někdy se objeví nečekaně, předstírajíc, že nevidí velkou ceduli na dveřích s nápisem „Prosím, klepejte!“ Pokaždé pak řekne: „Ups, zapomněla jsem, klep klep!“ Prostě se tomu smějeme, co nám zbývá?
Když má táta něco na srdci, zavolá na mě. Také mi pomohl sestavit nový nábytek a zbavit se toho starého, který se mi nelíbil. Společně pracujeme na zahrádce, něco přesazujeme, zaléváme nebo zastřihujeme. Je to docela příjemné. Konečně se cítím jako doma. Koneckonců, je to dům mých blízkých a oni jsou pro mě vším…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
