Modelka Andrea Verešová (44) dnes platí za jednu z nejznámějších československých modelek. V devadesátých letech se dočkala mezinárodního úspěchu v zahraničí, kde působila po boku takových ikon jako Linda Evangelista (59) nebo Claudia Schiffer (54).
Paradoxně provázelo Andreu Verešovou celé dospívání nízké sebevědomí, které pramenilo z šikany ve škole. „Byla jsem šikanovaná za to, že jsem škaredá. Zní to pozoruhodně, ale měla jsem vždy velmi hubené nohy, takže se mi smáli, že mám „tyčky do fazule“. U vás se tomu říká jinak, párátka nebo kozí nohy. Potom se mi vysmívali, že mám široký nos a pihy, a představ si, že jsem dlouho měla odstávající uši,“ otevírá modelka v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou po letech svoji třináctou komnatu. „Tehdy jsem měla pocit, že jsem taková Pipi Dlouhá punčocha – hodně pih, odstávající uši, hubené nohy…“
Andreo, jaká jsi byla jako holčička?
Hrozná rošťanda. Byla jsem živé, akční dítě. Dokonce o mně říkali, že jsem budoucí Bohdalka. Protože jsem hrozně ráda hrála, tancovala, zpívala, nebyla akce, abych neměla nějaké vystoupení – a také jsem tím určitě hodně lidí otravovala. Vzpomínám si, že kolikrát už se mě rodiče snažili zavřít do skříně a já jsem zase vyběhla, a potom jsem trucovala pod stolem, že už mě nikdo nechce poslouchat a sledovat. Takže ráda jsem se předváděla. To tam sice trochu zůstalo, ale už je to hodně potlačené. Zjistila jsem, že to souvisí s ADHD.
Ty máš ADHD?
Nemám to vysloveně potvrzené od doktora. Teď je to na sociálních sítích velmi populární. Za nás se to tolik neřešilo. Takže byla jsem takové „nezvladatelné“ dítě. ADHD děti jsou jen velmi akční, mají rády pozornost, a je tam samozřejmě nedostatek koncentrace, protože máme vždy hodně podnětů a smyslů. Jsme zvyklí dělat hodně věcí najednou. Nebo jsou potom chvíle prokrastinace, kdy potřebuješ přemýšlet, hloubat a bádat.
Jak se to projevovalo ve škole? Neříkej, že jsi zlobila?
Jistým způsobem vlastně ano, protože ADHD děti vyrušují. Všechno je nudí. Stále jsem se hlásila, byla jsem ta aktivní, všechno jsem věděla, všechno znala, což nemají všichni rádi. Nebo jsem potom byla vzpurné dítě, které nic nebavilo a na nic nechtělo odpovídat, nic ho nezajímalo.
Když se dívám na tvoji dceru, předpokládám, že jsi byla také nádherná holčička.
Představ si, že ne.
Takže jsi nebyla šikanovaná kvůli tomu, že jsi byla krásná?
Nevěřila bys tomu, ale byla jsem šikanovaná za to, že jsem byla škaredá. Zní to pozoruhodně, ale měla jsem vždy velmi hubené nohy, takže se mi smáli, že mám tyčky do fazule. U vás se tomu říká jinak, párátka nebo kozí nohy. Potom se mi vysmívali, že mám široký nos a pihy, a představ si, že jsem dlouho měla odstávající uši. Já sama nevím, kde viděly ty šikanující děti mé odstávající uši, ale tehdy jsem měla pocit, že jsem taková Pipi Dlouhá punčocha – hodně pih, odstávající uši, hubené nohy…
Každé dítě se trochu potýká s nějakým malým komplexem, nebo s něčím, co ti okolí dává najevo, protože je to prostředek nějaké hry nebo frustrace jiných. Ještě se učíš určit si své limity a hranice, a hlavně mít sebelásku a trošku seberespektu. Naučit se mít rád takový, jaký jsi.
Jak ses s tím vyrovnávala?
Možná, že i díky tomu to v tobě vybuduje snahu prosadit se a dokázat, že nejsi až tak ošklivá a špatná. Chceš ukázat nebo samu sebe přesvědčit, že za něco stojíš. Samozřejmě, že věkem se učíš a zjistíš, že sebehodnota je o něčem jiném – že je to skutečně o vnitřku i štěstí i radosti. Nikdy ji nenajdeš venku v okolí, ani v názorech jiných lidí. A nikdy nikoho nepřesvědčíš o tom, co si myslíš nebo jaký skutečně jsi. Důležité je, že ty si věříš a víš, že máš nějakou sebeúctu a sebelásku. Ale to je jiná kapitola. Takže jednoduše jsem možná díky tomu byla více průbojná, odvážná, opak mé sestry. Té zase odmalička všichni říkali, jaká je krásná, úžasná, dokonalá, a že jednou bude Miss. A představ si – ona se tak styděla, že na tu Miss potom přihlásila namísto sebe mně.
Naprosto chápu. Kdy přišel ten moment, kdy ses o sobě dozvěděla, že jsi hezká? Kdy ti začaly od kluků chodit zamilovaná psaníčka?
Je to zvláštní, ale já jsem o sobě nikdy tímto způsobem nepřemýšlela. I když jsem ve čtrnácti letech vyhrála Miss Žilina. Podle mě jsem ji nevyhrála za to, že jsem byla pěkná, ale protože jsem pěkně tancovala, uměla jsem nejlépe přišít záplatu, plést, malovat, tancovala jsem v lidovém souboru Lieska – měla jsem široký záběr, takže jsem získala nejvíce bodů. Tenkrát jsem si říkala: „Tak vidíš, holka, jsi asi šikovná. Není to s tebou tak zlé.“ Potom přišel Elite Model Look.
Přemýšlím, proč jsem nikdy nic takového nevyhrála, ani na táboře. Asi to muselo být hodně o tom, že jsi byla hezká! Takže nejprve Miss Žilina a potom Elite Model Look.
Ano. Když jsem vyhrála na Miss Žilina, postoupila jsem do celostátního kola – bylo to něco jako Miss Junior. Tehdy jsem také vyhrála a možná tehdy jsem si poprvé uvědomila: „Jsem opravdu první, dostala jsem korunku!“ Nechceš tomu věřit a skoro se stydíš. „To snad není možné, to je nějaké divné, to je nějaký omyl.“ V porotě této soutěže byl Saša Jány, skaut pro východní Evropu pro modelky a pro Elite, a ten mě oslovil. Zeptal se, jestli náhodou nechci zkusit Elite a že bych mohla rovnou začít pracovat a fotit v zahraničí.
Tam už nešlo o záplaty a tancování, že?
Tam šlo o něco úplně jiného, to je paradox – modelingová soutěž se velmi odlišuje od Miss a práce v showbyznysu. Také v tom, co se očekává od Miss a co od modelky. V jistých momentech se to samozřejmě slučuje. Všeobecně je to ale úplně jiný záběr, jiné nároky, předsudky a očekávání – od Miss a od modelky, která pracuje v zahraničí.
Může si taková modelka o sobě myslet, že není hezká?
Já jsem si to stále a dlouho myslela, trvalo mi to velmi dlouho. Musíš najít svoji vnitřní hodnotu a sama sobě začít věřit, najít svoji sebelásku. Potom můžeš být jakkoliv pěkná nebo ošklivá, vyzařuješ to z nitra. Když věříš tomu, že jsi pěkná a jsi skutečně milá a sympatická, tak začneš vyzařovat krásu na venek. A lidé tě začnou vnímat jako příjemnou a sympatickou, vlastně krásnou osobu.
Stále jsi mi neodpověděla, jak se k tobě chovali v těch čtrnácti letech kluci.
Já ti ani nevím. Byla jsem stydlivá a měla jsem jiné starosti.
Těžké začátky Andrey Verešové v cizině
Když jsi vyhrála Elite Model Look, tak jsi odjela do zahraničí. Kde jsi začínala?
Přímo v Paříži. Po vítězství jsem dostala kontrakt – bylo to druhé místo, první byla Viera Schottertová. Ale dostala jsem kontrakt do Paříže. V mé porotě byla Linda Evangelista a pan Wolfgang, majitel agentury Metropolitan. Takže nakonec jsem neskončila v Elite Model Look, ale v Metropolitan, kde byla tehdy etablovaná Eva Herzigová, Claudia Schiffer, mnoho známých topmodelek. Byla to pro mě velká výzva, ale hrozná konkurence. Když najednou vidíš ty obrovské celebrity, hvězdy, světové modelky, ke kterým jsi vždy vzhlížela. Teď se tam najednou ocitneš jak neznámé děvče z východního bloku, navíc jsi o deset centimetrů nižší. Měla jsem pocit, že mám jiné proporce, nevěřila si. Je to šok a velký nápor na sebevědomí a psychiku.
Přijela jsi tam sama. S jak dobrou znalostí francouzštiny?
To byla má jediná deviza, protože jsem studovala na francouzském lyceu a francouzsky jsem se učila od šesti let. To byla výhoda a to mi trošku ulehčilo život – samotné patnáctileté dívky v neznámé zemi. Nebyly mobily, sociální sítě, karty.
O jakém roku mluvíme?
1996 nebo 1997. Byla jsi ráda, že se dovoláš, ale určitě ne ve Francii, to bylo extra drahé.
Co bylo pro tebe nejtěžší?
Všechno. Najednou musíš stát na vlastních nohou, být soběstačná a také obezřetná. Byla jsem vhozená do vody. I když agentury s rodiči komunikují a nic není problém, tak najednou zjistíš, že všechno je problém, protože v konečném důsledku jsi sama. Hodí tě na nějaký pokoj, kde je dalších deset děvčat, musíš si jít sama nakoupit, koupit book, mapu, dostaneš adresy, které máš obejít. Potom zjistíš, že máš v booku jen dvě fotky a potřebuješ mít daleko širší portfolio, abys zaujala. Všechno bylo úplně jinak. Dnes se o tom mladým děvčatům může jen zdát – žádné sociální sítě. Ale já zase tvrdím: Co tě nezabije, to tě posílí.
Ne že by dnes nebyly poruchy příjmu potravy, ale v 90. letech to bylo v modelingu mnohem horší, že? Nutili tě hubnout nebo změnit barvu vlasů?
Všechno se tam dělo, ano, to určitě. Bývala jsem komerčnější typ modelky, takže mě často nutili měnit typ oblečení a vizáže, až do androidního mrtvolného typu – to mají rádi v oblasti editorialů a v nekomerční sféře, haute couture. Potom jsem zase dělala kampaně pro známé značky vlasové kosmetiky nebo potravinové řetězce v New Yorku nebo Thajsku, a tam zase chtěli, abych byla ta krásná Miss s ženskými a smyslnějšími křivkami. Jedny z nejhorších zkušeností pro mě byly Londýn a Paříž. Tam, v této etapě, opravdu chtěli, abych měla velikost 32 nebo 34, takže XS, skoro XXS. Nic nebylo dost malé a dost vysoké.
Štěstí, že dnes máme obrat k lepšímu.
Vzpomínám na období, kdy mě z Metropolitanu chtěla znovu dostat agentura Elite, ale dávali podmínku, že si ostříhám mikádo a půjdu na blond, ještě víc zhubnu, nechám si operovat nos, a už v té době chtěli, abych byla vyšší – takže mi chtěli dát nějaké štěpy pod kolena. Deseticentimetrový nebo osmicentimetrový štěp v té době existoval, a byla s tím samozřejmě spojená velká zdravotní rizika, komplikace. Opravdu se to v zahraničí dělalo, když v nějaké modelce viděli potenciál, ale neměla úplně ideální všechny míry – nechávaly se opravovat zuby, nos, uši. Uši nemám přilepené, nos nemám operovaný a nevím, jak jsem s tím potom dokázala žít a fungovat. Takže ano, byly nějaké požadavky, byly nároky, představy, ale nějak jsem se z toho vyzula. Nějak jsem tomu úspěšně i tak unikla.
Říká se také, že mezi modelkami a fotografy je takové zvláštní jiskření. Respektive, nenazývejme to jiskřením – občas je ten fotograf pěkné prase. Setkala ses někdy s tím, že tě někdo obtěžoval, až jsi musela utéct z ateliéru?
Stalo. Bohužel ano. Byla jsem velmi jemný a křehký dívčí typ, takže mám pocit, že si spoustu věcí ke mně nedovolili, tak jako u mnohých mých kolegyň. Co jsem občas slyšela za historky, tak to se mi opravdu tajil dech. Ale mám dvě příhody, kdy jsem opravdu musela utéct. Ani nevím, jak se mi podařilo uniknout ze spárů takového nebezpečí a nástrah.
Přišla jsem na jeden casting v Paříži, na jedno focení, kde mi byla hned přislíbena jedna velká kampaň. Jen jsem se na hotelovém pokoji neocitla sama, ale s dotyčným velmi slavným fotografem. Takže nakonec z té velké kampaně sešlo, protože se asi nenaplnily záměry, které byly.
Často se teď řeší, že k podobné události dojde a oběť o ní mluví až o dvacet let později. Hodně lidí to odsuzuje.
Nikdo by ti nevěřil a hlavně by tě každý udupal. Navíc mladé křehké děvče, které je v byznysu nové, bez podpory, nebo nemá zázemí a silného finančního partnera – to je potom složité. A hlavně nechceš. Já nejsem typ, který by vzpomínal na nějakou nepříjemnou minulost, potřebovala někoho očerňovat nebo se k nějakým zkušenostem vracet. Teď možná budu proti manželovi, který také občas řekne: „No co teď? Spousta takových modelek nebo hereček najednou něco vytahuje na světlo a potřebuje na sebe upozornit.“ Ale možná přijde moment, kdy si řekneš, že by na to mělo být upozorněno, aby se takové věci neopakovaly a nedělaly stále dokola mladším kolegyním nebo děvčatům.
O čem dalším promluvila v rozhovoru Andrea Verešová:
- Jak a k čemu vede svoje děti
- O sportovních výkonech dcery Vanessy
- Jaký je život pod drobnohledem veřejnosti
- Jak pečuje o svoji krásu
- Proč je pro ženy důležitý kolagen
Na archivní, ale také současné fotografie Andrey Verešové s oběma dětmi a manželem se můžete podívat v naší fotogalerii.
