V dnešní domě je bezpočet možnost a hlavně názorů,
jak se starat o svoje děti. Dříve dali novopečené maminky na rady zkušenějších,
většinou to byly jejich matky a babičky, dneska jim radí internet a k němu
ještě bezpočet moudrých poradkyň. Kdo se v tom pak má vyznat…
Potkali jsme se po letech, obě těhotné, obě šťastné. Zavzpomínaly jsme, jak nám bylo v patnácti, letech spolu fajn, ale dneska už jsme každá jinde, protože když se nám narodily děti, zjistily jsme, že k péči o ně máme každá úplně jiný přístup.
Prožily jsme krásné dětství
S Veronikou jsme vyrůstaly od školních let, bydlely jsme
od sebe nedaleko, tak jsme spolu každé ráno chodily do školy a odpoledne si
hrály, později chodily „za klukama“ a vyváděly všelijaké hlouposti. Naši rodiče
nebyli nijak zvlášť nakloněni mobilům a vůbec technice, žily jsme na vesnici,
kam všechny vymoženosti vždycky dorazí později. A ještě líp – nás bavilo víc
sedět na klandru u prodejny a klábosit a dělat obličeje na kluky, kteří nás
okukovali. Na otázku: „Co budeme dneska dělat?“ byla tedy vždycky jasná
odpověď: „Půjdeme ven!“
Překvapivé setkání
Po základce se naše cesty rozešly, já jsem šla na nedaleký učňák
s tím, že se budu věnovat rodinné firmě – tedy pěstování drůbeže a vůbec
zemědělství – Veronika odešla do města na střední školu. Jenže člověk míní a
život mění, když mi bylo pětadvacet, zamilovala jsem se a rodinné farmě dala
pápá. „Co budeš ve městě dělat?“ ptala se moje máma a já na to: „Určitě se něco najde!“ Našlo, ale žádná sláva to nebyla, na to, sedět v kanceláři,
povahu nemám… Ale svatba mě ukolíbala, můj muž je skvělý a ke štěstí už nám
chybělo jen dítě.
Jenže ne a ne otěhotnět. Povedlo se to až po letech a co se nestalo
– v poradně pro těhotné jsem potkala Veroniku! Pravda, byly jsme v občasném
kontaktu, ale znáte to; dětská přátelství rychle vymizí. A že jsem těhotná jsme
nikde nevytrubovala, bála jsem se, abych to nezakřikla. „Ty taky?“ zajásala
Veronika. „Tak to budeme mít miminka spolu!“
Máme rozdílné názory
Obě máme kluka a rodily jsme v rozmezí měsíce. Ideální
stav, řeknete si, jenže si vůbec nerozumíme, pokud jde o péči o naše děti.
První měsíce to šlo, obě jsme kojili, ale moje maminka mi poradila, abych přidávala
od čtvrtého měsíce ovocné šťávy a od pátého polívku. „Cože?“ zděsila se
Veronika. „V žádném případě! Já budu jen kojit.“ Moc jsem s ní nediskutovala,
ale když mě za čas viděla s pribináčkem a lžičkou – malému už byl skoro
rok – zděsila se. „Já dávám jen kozí mlíko, když už,“ prohlásila.
Brzy nato
přišla diskuze o nočníku, mně maminka poradila, abych dítě vždycky po jídle dávala na
nočník. Na pár minutek, rozhodně aby si na něm nehrál. A bylo to úspěšné, do jeho
dvou let jsme se plen ve dne zbavili úplně. Zato Veronika dávala svému synovi
pleny až do tří let, mně přišlo úplně zrůdné, že do nich kaká takový veliký
kluk… Ale prý se to dneska tak dělá.
Zkrátka jsme se s Veronikou neshodly téměř na ničem,
pokud šlo o to, jak dítě krmit, kdy ho dávat spát; Veronika čekala, až batole usně
na podlaze, protože teprve pak chce, podle ní, spát, já preferuji režim: Večeře,
koupání, zuby, postýlka, pohádka a spánek. Naše přátelství, které se zdálo, že
by se mohlo obnovit, zmizelo a upřímně – nechci ji už ani vidět, protože její rady mě nezajímají.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
