Příběh Magdy Nechci ho hodit přes palubu
Když jsem se vdávala, myslela jsem to upřímně – v dobrém i zlém, jak se vždycky říká. Manžela jsem si brala z lásky, sice ne nějaké velké, ale z lásky. A nebylo taky proč si stěžovat, žilo se nám hezky.
Je to asi pět let zpátky, co si pochroumal nohu. Léčil se dlouho, docházel i na rehabilitaci, ale úplně se to nespravilo a doktoři mu zakázali spoustu aktivit, kterým se do té doby věnoval. Jeho kamarádi ho z toho chtěli vytáhnout, aby se netrápil, že už s nimi nebude hrát fotbal, a tak ho o to intenzivněji začali lákat do hospody.
Co jsem ho znala, šel na pivo tak jednou za čtrnáct dnů a za dvě hodiny byl doma, po úraze to najednou bylo každý druhý den a klidně do rána. Nejdřív jsem mu to tak nějak tolerovala, vnímala jsem, že se opravdu trápí kvůli té noze a návštěva hospody ho vždy rozveselí. Na to taky došlo, ale pokaždé jen krátce.
Po vystřízlivění se dostavila depka a z manžela se stal ten nejprotivnější chlap na světě. Skoro nemluvil, jen mi odsekával, choval se ke mně ošklivě. Máme dvě dcery, které byly v pubertě, když toto začalo. Samozřejmě jsem nechtěla, aby se jich mužovo hospodské vyžití nějak dotýkalo, takže jsem ho před nimi ještě hájila.
„To nic, holky, tatínek má špatnou náladu, bolí ho noha,“ lhala jsem a nutila je chodit kolem něj po špičkách. Asi jsem udělala chybu, protože jeho chování to jen zhoršovalo. Protivný byl záhy opilý i střízlivý, k tomu byl schopen v hospodě nechat celou výplatu.
Nechtěla jsem opět, aby to děti nějak pocítily, našla jsem si tedy druhou práci a všechno táhla sama. Manžel nakonec přestal pracovat, dostal invalidní důchod, a když už neměl za co pít, kradl doma moje těžce vydělané peníze. Teď už je to ve fázi, kdy reálně hrozí, že nás vystěhují z bytu, za který kvůli jeho výletům do hospody neplatíme…
Logicky se mi přestalo i dařit tutlat celou záležitost před dcerami. Tak trochu mě bohužel zaskočila jejich reakce, starší mi sdělila, že si za to můžu sama, protože jsem ho celou dobu v pití jen podporovala tím, jak jsem za něj žehlila průšvihy a dělala, že nic.
Ano, mnohokrát jsem ho vyzvedávala z hospody, zaplatila za něj, když si někde půjčil… Dokud jsem nějaké peníze měla, šlo to. Teď už ne, ale já pořád věřím, že manželství je v dobrém i zlém. Pokud teď muže opustím, obě holky mi slíbily, že mě podpoří a můžu bydlet s nimi. O tom, že by podaly pomocnou ruku otci, ale nechtějí ani slyšet.
Manžel se samozřejmě léčit nechce, prý není žádný alkoholik, tvrdí, jenže dcery pro něj bez toho, aby nastoupil na odvykačku, nechtějí hnout ani prstem. Trápím se. Život s ním je jako noční můra, ale nedokážu hodit přes palubu člověka, se kterým jsem už tolik let. Proč to děti nechápou?
Magda
Co by měla Magda dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
