Stále více jsem se obávala způsobu, jakým žila moje dcera Monika (37). Čas neúprosně letěl a ona stále odkládala mateřství. Měla jsem dojem, že vůbec nemyslí na budoucnost, nikdy nezmínila, že by chtěla miminko. Kdo jí to měl připomínat, když ne její matka?
„Zlatíčko, nemládneš a já také ne. Teď mám ještě dost sil, abych ti pomohla vychovávat vnučku nebo vnuka. Je mi jedno, co to bude, hlavně když to bude zdravé,“ opakovala jsem stále dokola.
Monika poslouchala a pak odpověděla s úsměvem: „Jaká úleva, že netrváš na následníkovi trůnu. Díky, mami…“
Bála jsem se o ni
Mladí mají pohodlný život, pracují, cestují, dítě by jim to všechno narušilo. Jednou se probudí a uvědomí si, o co přišli, ale to už bude pozdě. Biologické hodiny nelze ignorovat.
Můj muž měl stejný názor, také netrpělivě čekal na vnouče, ale jako obvykle nechal vše v mých rukou. Dokonce mi trochu bránil, naléhal, abych nechala Moniku na pokoji. Byla jsem si jistá, že si dcera stěžovala tatínkovi a požádala ho o zásah – ti dva vždy drželi spolu.
„Myslíte si, že se pletu do věcí, do kterých mi nic není? Dobře, mohu mlčet, ale bojím se, že pak budou slzy. Monice už bylo třicet. Nemohu jen tak pasivně přihlížet tomu, co dělá…“ bránila jsem se.
„Dělej, co si myslíš, že je nejlepší. Jsem připravený na vnouče,“ ustoupil můj muž, ale viděla jsem, že jsem ho nepřesvědčila.
Byli dva proti mně a já byla zvědavá, co si o tom všem myslí zeť. Zeptala jsem se ho přímo, ale vyhýbal se odpovědi. Prosil mě, abych byla trpělivá, protože vše je na dobré cestě. Co tím myslí? To mi neřekl. Začala jsem mít podezření, že se dcera léčí s neplodností.
Už nějaký čas jsem dobře nespala, ale teď jsem nemohla spát vůbec. Srdce mi krvácelo kvůli Monice. Proč se to muselo stát jí… nám? Možná jsme měli začít mluvit o vnoučatech dříve. Stala jsem se matkou, když mi bylo 23, nečekala jsem tak dlouho jako ona.
Stanu se babičkou
Zpráva o těhotenství mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Mohli mi říct dříve, že se snaží o dítě, ušetřili by mi spoustu starostí.
„Ach mami, už na tebe nemám sílu,“ vyštěkla Monika, když jsem si stěžovala. „Když jsem nebyla těhotná, bylo to špatné. Teď, když jsem těhotná, je to ještě horší. Stačí, že jsem vystresovaná, nemusíš mi to komplikovat.“
Nikdy se mnou takovým tónem nemluvila, ale odpustila jsem jí. Těhotná žena má vrtochy, estrogen šílí, smích se mísí se slzami, nálady se střídají, ale to přejde.
„Jen jsem chtěla říct, že se z miminka těším, táta se už také nemůže dočkat vnoučete,“ řekla jsem jemně.
„A hlavně ty, mami,“ hodila na mě nevlídný pohled.
„Nemáš radost, že se to povedlo?“ zeptala jsem se, protože Monika se chovala podivně. Očividně těžko snášela první trimestr. „My jsme nadšení.“
„To si umím představit. Poslední roky jsi mluvila jen o tom, že bych měla mít dítě. No, budu ho mít….“
Pak mi řekla, že s manželem plánovali chůvu. „Ale nechceme najmout nikoho cizího. Musíme se o dítě nejdřív postarat sami. Problém je v tom, že si teď nemůžu dovolit dlouhou mateřskou dovolenou. Pár měsíců možná, když budu pracovat z domova, ale ne rok…“ dodala vážně.
Teď už jsem chápala, proč rozhodnutí o dítěti odkládali. Myslela si, že třeba za dva roky to budou v práci mít lepší.
Nabídla jsem, že jí se vším pomůžu
„Moniko! Je dobře, že miminko už nechtělo čekat!“ vyhrkla jsem. Usmála jsem se při pomyšlení na růžové miminko s Moničinýma očima.
„Postaráme se o vnoučátko. Jsme připraveni na maličké, přichází v nejlepším možném okamžiku…“
„Pomůžete s miminkem?“ zeptala se Monika se slzami v očích. Jak jsem už řekla, hormony mohou ženu opravdu psychicky zničit!
Když jsem poprvé viděla svou vnučku, rozplakala jsem se úlevou a radostí. Posledních několik měsíců bylo pro mě velmi těžkých. Bála jsem se o Moniku, o dítě, byla jsem podrážděná a roztěkaná, jako bych byla těhotná já. Konec devítiměsíčního čekání jsem přivítala jako vykoupení.
Přímo z nemocnice jsem vzala své holčičky, Moniku a malou Emilku, k nám domů, abych na ně mohla dohlédnout. Můj manžel si vzal volno, aby pomohl s miminkem, a začali jsme si užívat rodinné štěstí.
Měla jsem plné ruce práce
Vařila jsem pro mladou maminku, pekla koláče, chystala svačiny, umývala nádobí a uklízela. Takto jsem si roli babičky nepředstavovala…
Ale můj manžel byl docela spokojený. Jeho milovaná dcera byla zase doma, každý den jsem vařila, takže si to užíval a neprotestoval, ani když jsem ho požádala o pomoc v kuchyni. Monika u nás zůstala první měsíc, pak se rozhodla vrátit domů.
„Neboj se, přijdu zítra a se vším ti pomůžu,“ slíbila jsem.
„Děkuji, ale není to nutné. Ještě si to s Emilkou užiješ, to slibuji.“
„Ale ráda bych…“
„Odpočívej, za tři měsíce se vrátím do práce, pak převezmeš Emilku.“
„Cože?“
„Zatím budu pracovat z domova, ale potřebuji na to čas. Chceš se starat o Emilku u nás, nebo u sebe?“
Dohodly jsme se, že bude pohodlnější, když se budu starat o vnučku u nás doma. Zeť mi ji přivážel třikrát týdně, Monika ji vyzvedávala odpoledne. Byla jsem šťastná, že se starám o svůj poklad, ale začala jsem si myslet, že Bůh ví, co dělá, když nedává děti starším ženám.
Emilka spala jen tehdy, když jsem ji vzala na procházku v kočárku, takže jsem prochodila celé hodiny. Když jsem se zastavila, její modré oči se otevřely a nosánek se pokrčil. Požádala jsem manžela, aby mi pomohl. Vzal si další volno a brával vnučku na procházky na čerstvém vzduchu, takže jsem mohla uklidit lahvičky, dudlíky, pleny a celý ten nepořádek, který nás obklopoval.
Večer jsme oba padali vyčerpáním
Po nějaké době se Monika zeptala, jestli bych se mohla o vnučku starat pět dní v týdnu, protože jí nabídli dřívější návrat do práce.
„Najmeme chůvu, která ti pomůže, ale byla bych raději, kdybys na ni dohlédla ty,“ požádala mě.
Jak jsem mohla odmítnout? Já jsem ji povzbuzovala, aby měla dítě. Byla jsem připravená stát se babičkou, ale ne na plný úvazek. Kdyby byla Emilka alespoň o něco starší, bylo by to snadnější. Nošení kočárku a dítěte nahoru a dolů po schodech mi ničilo záda.
Manžel mi hodně pomáhal, ale musel také pracovat. Spoléhala jsem na chůvu, že mi pomůže. Paní Tereza (61) byla v mém věku, klidná, kompetentní a moc se mi líbila. Bohužel se ukázalo, že se jí Emilka bojí. Při pohledu na ni propukla v pláč a nic ji nemohlo uklidnit. Poděkovala jsem paní Tereze a dcera mi poslala jinou pomocnici. Emilka opět předvedla velkolepou scénu…
„Ty naše zlato,“ řekl zeť, když se skláněl nad malou.
„Až budeš odcházet, vezmi dolů kočárek, ať je připravený na ráno,“ řekla jsem suše a šla do kuchyně uklidit nepořádek, na který jsem celý den neměla čas.
„Neukradnou ho?“ zeptal se starostlivě zeť.
Opřela jsem se o dřez, příliš unavená na odpověď.
„Ať si ho klidně ukradnou, koupíme nový,“ zachránil mě manžel. „Raději ztratím trochu peněz než manželku.“
Zahřálo mě to u srdce. Rodina může být problémová, ale je nenahraditelná. Emilce jsou dva roky, nevzali ji do jeslí, takže se o ni stále starám. Teď je to mnohem snadnější. Myslím, že jsem se zdokonalila a získala kondici. Monika, spokojená s mojí pomocí, začala naznačovat, že by chtěla druhé dítě, ale raději jsem to nekomentovala. Co se má stát, to se prostě stane…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
