Alena je nepříčetná ze své mladé kolegyňky, která si chodí do práce, jak se jí zachce. Prochází jí to a Aleně připadá nefér, že si neodsedí povinně osm hodin a nestydí se zdržovat na dlouhých obědech. Šla si na ni stěžovat, ale se zlou se potázala.
Kolegyně Emilie (30) má práci v pořádku, to nepopírám. Když ale sleduji její pracovní dobu, odsedí si sotva pět hodin místo osmi. Tohle je fér? Dnešní mladí si myslí, že se můžou celý den poflakovat! Šla jsem za šéfem a ten mě seřval na dvě doby.
Sedím v kanceláři s mladší kolegyní jen ve dvou, na konci chodby na nás není úplně vidět. Šéf sedí na jiném patře, a tak máme hodně soukromí. V životě by mě ovšem nenapadlo toho využívat. Jenomže milá Emilie si to přebrala po svém a krátce po zkušební době si upravila svůj pracovní režim. Zpočátku jsem to nekomentovala.
Chodím do práce už v osm, jsem ranní ptáče a mám ráda hotovo kolem oběda. Odpoledne řeším nějaké resty, reklamace a nepříjemné „jobovky“. Mám svůj systém a vyhovuje mi to. Emilie má systém naprosto odlišný, je chaotická a emotivní. Přesto si svou práci odvede a kolegové ji mají celkem rádi. Mně ale pilo krev, když začala chodit pozdě. Nejprve ve čtvrt na deset, pak v půl a nakonec ji zjevně přirostla k srdci desátá hodina.
Ráda ji vítám „dobré poledne,“ aby pochopila, že se dopouští něčeho nesprávného. Ona se ale vždy jen šibalsky usměje a vytáhne snídani. Vidím, že první si vyřizuje soukromou poštu a vrtím hlavou. Ta dnešní mládež je opravdu na pěst. Co je ale horší, holčička si začala chodit domů dřív. Prostě si zkrátila pracovní dobu na šest hodin, aniž by to měla ve smlouvě.
Spřátelila se s kolegy a chodí na obědy s kdekým. Vrací se po hodině i víc, nechápu, jak stíhá svoji práci. Začala jsem se k ní chovat odtažitě, ale myslím, že je jí to úplně jedno. Když jsem se občas před někým zmínila, že si holka dělá z práce holubník, nikdo to moc nekomentoval.
„Tak důležité je, že má hotovou práci a je k zastižení,“ nechal se slyšet další mladý kolega. No jistě, zastává se jí, protože má pro ni slabost. Chtěla bych vidět, co by tomu řekli ostatní, kdybych věčně nebyla v kanceláři, ale jen k zastižení na telefonu. Pečlivě hlásím každou mimopracovní schůzku a když přijdu pozdě, vždy si ten čas „nadělám“.
Jednou bylo Emilii zle, poznala jsem, že má kocovinu. Chraptěla a s chutí slupla nějakou pálivou čínskou polévku. Pak se odporoučela s tím, že na ni něco leze. Já jsem proseděla v práci dny i s bolestmi nebo jinými problémy. Naštvalo mě to a letěla jsem za šéfem. Ten mi ovšem vrazil „kudlu do zad“.
„Jestli něco nesnáším, je to drbání a hlavně donášení!“ zahřměl, když jsem mu vykoktala svůj problém. Snažila jsem se mu vysvětlit, že její chování není fér. Jiní tu odpracují poctivých osm hodin a ona si poletuje. Jakmile na mě začal křičet, zrudla jsem.
„Já si svoje lidi hlídám a nepotřebuji, aby mi někdo chodil na ostatní slepičit. To je nehoráznost a akorát to ukazuje na nulovou týmovou práci mezi zaměstnanci. Emilii si všichni chválí a její pracovní dobu si budu řešit sám, sbohem,“ ukázal mi dveře. Beztak si na ni myslí, ubožák. Příště už tedy držím pusu a krok. Dnešní svět nechápu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
