Můj syn má ten telefon snad přilepený k ruce. Nikdy nešel nikam bez něj a někdy jsem si říkala, jestli s ním náhodou nechodí i do sprchy. Nevychází z domu a zřejmě zapomněl na všechno, co mu dříve přinášelo radost…
Chtěla jsem být matkou
Vždycky jsem snila o dítěti. No, možná ne úplně doslova, protože touha stát se matkou mě zasáhla až v posledním ročníku gymnázia. Ale nedovedla jsem si představit, že můj partner, můj budoucí manžel, nebude chtít rodinu. Nikdy jsem nerozuměla holkám, které se zaměřovaly jen na kariéru, trčely v prázdných vztazích a místo dětí si pořizovaly psa nebo kočku. Václava, jako partnera pro život, jsem si nevybrala náhodně. Věděla jsem, že touží po dětech.
Zatímco většina nastávajících matek si přeje holčičku, já jsem si vždycky přála chlapce. Proto jsem byla tak nadšená, když jsme zjistili, že budeme mít syna – malého Martina. Když se narodil, já i můj manžel jsme se plně zapojili do péče o něj. Byla jsem nadšená, jak to všechno šlo, a nedokázala jsem pochopit, proč si moje kamarádky tak stěžují na děti. Byla jsem přesvědčená, že to prostě jen dělají blbě nebo si vybraly špatné partnery.
Když byl Martin malý kluk, rád trávil čas se svými vrstevníky. Běhal s nimi po parku, samozřejmě pod mým dohledem, chodil do kina a do lesa. Spřátelila jsem se s dvěma maminkami jeho kamarádů a často jsme společně pořádaly výlety.
Václav se postupem času do výchovy zapojoval méně a méně. Ale nijak mě to neznepokojovalo, připadalo mi to jako běžná věc u mužů. A navíc jsem si myslela, že si k Martinovi opět najde cestu, až trochu vyroste.
Měli jsme bezproblémové dítě
Martin byl velmi šikovný a oblíbený. Na základní škole ho všichni chválili a neustále byl obklopen spoustou kamarádů. V té době jsem si myslela, že mám ideálního syna. S úžasem jsem poslouchala, jak si ostatní matky stěžují na problémy svých synů ve škole.
„S Martinem nemám žádné problémy,“ řekla jsem jednou, když se mě někdo zeptal, jak to zvládám. „Dobře vychází s ostatními dětmi, rád chodí do školy… Opravdu si nemám na co stěžovat.“
„No, to říkáš teď,“ řekla Eliška, matka chlapce o rok staršího než můj syn. „Ale počkej, Martin ti ještě zatopí. Pokud ne teď, tak určitě během puberty.“
„U nás žádná puberta nebude,“ odsekla jsem, rozhořčená, že vůbec něco takového může naznačit o mém perfektním synovi. „Zřejmě děláte něco spatně, když neumíte své děti zvládnout.“
Nevěnovala jsem těm nepříjemným poznámkám větší pozornost. Měla jsem za to, že se nás to netýká. Naše idylické období ale skončilo, když Martin nastoupil na střední školu…
Jeho nejlepším přítelem se stal chytrý telefon
Všimla jsem si, že se Martin téměř vůbec neučil, jen seděl s telefonem v ruce a pořád s ním něco dělal. Nejprve jsem nad tím mávla rukou. Řekla jsem si, že to k jeho věku patří, že zábava je pro něj teď prioritou. Proč by mu to mělo ublížit?
Teprve když přestal úplně vycházet z domu, začala jsem mít obavy. Nejprve za ním ještě chodili kamarádi, ale Martin jen zřídka souhlasil, že půjde ven. Většinou tvrdil, že se mu nechce, nebo že má hodně učení, což ale nebyla pravda, protože jsem ho už dávno neviděla s učebnicí. Nakonec jsem to nevydržela a pokusila jsem se nenápadně zjistit, co se děje.
„Martine, nenudíš se doma?“ zeptala jsem se ho jednoho dne, když seděl v obýváku a zase ťukal do telefonu.
„Ne,“ pokrčil rameny. „Proč bych se měl nudit?“
„No nevím,“ zamumlala jsem. „Co tvoji kamarádi? Nikdo z nich už dlouho nepřišel, nikam s nimi nechodíš…“
„Povídáme si na chatu,“ odpověděl ledabyle. „Nechce se mi nikam chodit. Filmy jsou online, courat se po parku je trapné a kolo mě nebaví.“
„Kolo tě nebaví?“ podivila jsem se. „Vždycky jsi ho měl rád!“
„Jo, když jsem byl malý. Teď je to něco jiného. Mám důležitější věci.“
Neptala jsem se, jaké „důležitější věci“ má na mysli. Nechala jsem to být, říkala jsem si, že to samo přejde.
Manžel to viděl jinak
Navzdory mým nadějím nic nepřešlo. Martin dál seděl s telefonem v ruce. Nic ho nezajímalo. Téměř nekoukal na filmy, přestal číst a choval se jako úplně jiný člověk. Když jsem se ho snažila motivovat k tomu, aby se věnoval něčemu jinému a na chvíli ten zatracený telefon odložil, reagoval agresivně a nechtěl se o tom ani bavit. Rozhodla jsem se, že je čas probrat to s manželem.
„Už opravdu nevím, co mám s Martinem dělat,“ povzdechla jsem si.
„Co s ním chceš dělat?“ zeptal se můj manžel překvapeně. „Sedí přece v obýváku.“
„Přesně tak. Stejně jako včera, předevčírem a den předtím…“
„A co je na tom?“ podíval se na mě nechápavě. „Není lepší, že se něčím zabývá, než aby se poflakoval po sídlišti a dělal hlouposti?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Viděl jsi ho v poslední době, že by se učil?“
„Ale no tak, Alenko,“ zasmál se. „V jeho věku jsem taky nebyl žádný šprt. Poradí si.“
„Nemá ani žádné kamarády…“
„A jak to víš? Sleduješ ho po škole? Ve škole? Určitě jsou v kontaktu online. Víš, jak málo času mají odpoledne.“
Jeho slova mě neuklidnila, ale rozhodla jsem se to nechat být. Co jiného jsem mohla dělat?
Kašle na školu
Pak si mě zavolala Martinova třídní učitelka a řekla, že možná neprojde do dalšího ročníku. Snažila se mě sice uklidnit tím, že není jediný, ale to mi moc nepomohlo.
„Martine?“ zavolala jsem doma hned mezi dveřmi. „Pojď sem!“
„Co je zase?“ slyšela jsem ho zabručet. Za chvíli se s otráveným výrazem objevil v obýváku.
„Byla jsem ve škole,“ řekla jsem a snažila se krotit své rozčilení.
„Aha. Skvělé,“ zabručel, jako by ho to vůbec nezajímalo.
„Máš příšerné známky! Vůbec se neučíš!“
„No a? Něco doženu, usměju se na pár učitelů a protlačí mě do dalšího ročníku.“
„A na to se spoléháš, že?“
„Samozřejmě. Záleží jim na tom, abychom prošli. Když nás nepustí dál, dostanou vynadáno, že neumí učit…“
„A přemýšlel jsi někdy o své budoucnosti?“ zeptala jsem se. „Co chceš v životě dělat?“
„Nevím… možná něco s internetem,“ pokrčil rameny. „Nějaké sociální sítě a tak.“
„Bez vzdělání?“
„No jasně. To dnes není důležité. Jde o známosti a socky, mami.“
Taková je tato generace
Stála jsem v obýváku a nevěřila svým vlastním očím. Martin si v klidu lehl na gauč a soustředil se na svůj telefon, jako by naše debata pro něj nic neznamenala. Jako by nepropadal ze tří předmětů. Jako by měl skvělý plán do budoucnosti…
Co jsem měla udělat, aby se změnil? A proč jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo se o to v tomhle domě stará?
Vzdala jsem to. Přestala jsem ho přemlouvat, aby změnil své chování. Promluvila jsem si s matkami dvou jeho spolužáků, kteří na tom byli stejně. Shodly jsme se, že taková je prostě tato generace. Nic se jim nechce, všechno chtějí zadarmo a jedinou radost mají z telefonů. Bojím se, že až to tato generace po nás jednou převezme, zničí naši zemi…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
